Ricardo Villalobos: Nejkrásnější techno hned po tichu

Jeho aktuální projekt – dvojalbum Re: ECM natočené s kolegou Maxem Loderbauerem – se ale zcela vymyká všemu, co zatím udělal. Místo pulzujících rytmů servírují oba pánové na ploše dvou hodin a patnácti minut úchvatné kompozice plné abstraktních fragmentizovaných smyček, dekonstruovaných rytmů a zvláštní atmosféry. Svět jazzu a techna zde prorůstá a kvete do nevídané krásy.

O vlivu jazzu a vážnohudební avantgardy na současné abstraktní techno se moc nemluví, Villalobos a Loderbauer jsou ale už dlouhá léta fanatiky do diskografie slavného německého labelu ECM (Editions of Contemporary Music). Ten existuje od roku 1969 a jeho logo najdete na deskách takových jmen, jako jsou Chick Corea, Steve Reich či Lester Bowie. Že šéf značky Manfred Eicher souhlasil s návrhem dvojice berlínských technařů na zremixování několika skladeb, je důkazem jeho otevřenosti experimentům. Poté, co slyšel první demonahrávky, zpřístupnil Eicher oběma pánům dokonce kompletní katalog své značky. Výsledkem důkladného ponoru do dějin avantgardy je album, které fantastickým způsobem propojuje volnomyšlenkářskou estetiku radikálního jazzu s futuristickými technologiemi modulární syntézy současného techna.

Ačkoliv je Ricardo Villalobos známý hlavně na poli techna, Re: ECM má mnohem blíže k vzdušným kompozicím dubu, v nichž bylo z hudby osekáno vše nepotřebné a zůstaly jen ozvěny efektů a duchové původních muzikantů. Villalobos a Loderbauer si ze skladeb Arva Pärta, Bennieho Maupina nebo třeba Miroslava Vitouše vypůjčili několikavteřinové fragmenty a vytvořili z nich ve stylu „jazzové“ improvizace (a v rychlosti jedna skladba denně) ve studiu zcela originální kompozice. V Reemergence se dekonstruovaný rytmus a klavír z Vitoušovy skladby Emergence promění v sonické lešení, které se střídavě boří a znovu skládá dohromady. Hlas chóru a smyčce z Blazhenstva Alexandera Knaifela proplouvají nad rozbitými beaty a Rekondakion s pomocí kompozice Arva Pärta balancuje na pomezí dark ambientu. Ať už si vyberou za svůj počáteční exkurz rytmický přechod, hlas nebo melodii, Villalobos a Loderbauer pokaždé znovu postaví úžasnou zvukovou konstrukci, kterou lze obdivovat při opakovaných posleších z mnoha úhlů.

Ricardo Villalobos|foto: oficiální MySpace Ricarda Villalobose

Re: ECM má velmi blízko k hudbě The Moritz Von Oswald Trio, kde ostatně Loderbauer hraje na syntezátory společně s praotcem dub techna Von Oswaldem a Vladimirem Delayem za bicími. Stejně jako oni vyznávají pravidlo, že méně je více a že zvukům je potřeba dát prostor, aby mohly dýchat. Za připomínku stojí také fakt, že podobný projekt už dříve rozjela jiná slavná německá značka Deutsche Grammophon v rámci série Recomposed, kde se do klasiky pustili Matthew Herbert, Carl Craig anebo právě Villalobos. Tady překopávky Dvořáka nebo Ravela vesměs sklouzly na roubování techno či houseových rytmů na samply z klasiky. Villalobos a Loderbauer jsou někde jinde. Spíše než slovo remix (ze slovníku klubových producentů) či interpretace (z jazzového slovníku) se pro skladby na Re: ECM hodí výrazy jako kolize nebo transgrese. Těžko odhadovat, co na ně řeknou fanoušci jazzové avantgardy, v mnoha ohledech jsou totiž nové verze radikálnější než originály.

Slavným reklamním heslem labelu ECM je věta „nejkrásnější zvuk hned po tichu“ – což na toto dvojalbum sedí více než ideálně. Tohle album si vedle posledních desek Actress a Monolake zařaďte mezi nejdůležitější počiny na techno scéně posledních několika let. Re: ECM nabízí materiál, se kterým lze prožít spoustu času.