Bowieho zítřek byl už včera
Davida Bowieho není třeba široce představovat, málokterý z aktivních hudebníků má dnes tak kultovní pověst – po desetileté odmlce se teď navíc o Bowiem opět mluví, a to z prostého důvodu. Bowie nečekaně vydal novou desku, která nese název The Next Day.
David Bowie vždy s revolucí přicházel jako druhý, což je také ten hlavní důvod jeho obrovského úspěchu – nové trendy vždy předložil posluchačům až v době, kdy mu cestu vyšlapali často nepochopení průkopníci. Bowie velmi dobře poznal, jakým způsobem funguje populární hudba a rozšířeně i celá popkultura. Neznamená to ale, že by nápady pouze slepě přebíral, naopak vždy dokázal původní ideu prodloužit a dotáhnout do podoby, ve které působila kreativně a nově.
Svoji schopnost přetavit prakticky cokoliv do fungujícího tvaru demonstruje i na aktuální desce The Next Day, která vyšla po desetileté přestávce, a to v okamžiku, kdy už si všichni mysleli, že je jeho studiová diskografie uzavřená. Bowie desetiletou pauzu využil ve svůj prospěch a z onoho čekání udělal největší přednost.
Hned u obalu, který odkazuje na oceňované album Heroes z roku 1977, je jasné, že zásadním a nosným tématem nového alba je nostalgie. V prvním singlu Where Are We Now Bowie otevřeně vyvolává vzpomínky na dobu, kdy působil v Berlíně a byl neoddělitelnou součástí hudební elity – rozmáchle melancholická skladba působí jako přiznání, jakoby Bowie cítil že i člověk, který celý život pečlivě sleduje trendy, se musí občas ohlédnout dozadu.
Bowieho vzpomínání ale naštěstí nemá nic společného se sebelítostí, Where Are We Now je skladba, která je v kontextu desky ojedinělá. Nostalgie v podání Bowieho má spíše podobu velmi pečlivě skrytých odkazů na hudební minulost, ať už jeho vlastní anebo obecnou. V písni You Feel So Lonely You Could Die nechává Bowie zaznít úvodní bicí sekvenci čtyřicet let staré skladby Five Years, v refrénu How Does The Grass Grow zase jako kdyby parodoval notoricky známou melodii ze skladby Apache, kterou proslavila především instrumentální skupina The Shadows.
Bowie celou desku The Next Day otevírá stejnojmennou skladbou, v jejímž refrénu velmi sebejistě ujišťuje posluchače, že ještě není mrtvý – a ostrá rytmika mu dává za pravdu. Otázka ovšem nezní, jestli je Bowie mrtvý nebo ne – správně bychom se měli ptát pro koho není mrtvý. The Next Day je totiž deskou, která očividně cílí především na oddané fanoušky. Pro ty bude hledání textových i hudebních odkazů velmi příjemnou náplastí na desetileté čekání.
Těm ostatním ale musí být jasné, že kdyby deska vyšla třeba v roce 2005, tedy dva roky po vydání předchozího alba Reality, její přijetí by nebylo tak vřelé – efekt comebacku desce velmi pomáhá a když si jej odmyslíme, zůstane jenom velmi slušná rock’n’rollová nahrávka. Album má svůj smysl a v kontextu Bowieho diskografie i svoje místo, pokud bychom ale z něj měli vydestilovat jedinou pointu, bylo by to konstatování, že Bowie už nemá zájem prozkoumávat nic jiného než jen minulost. S tak bohatou historií, kterou má Bowie za sebou, je to ale naprosto pochopitelný postoj.
David Bowie – The Next Day (Iso Records, 2013)
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
