Brian Eno: Budiž slyšeno světlo!
Téměř osmdesátiminutové nové album Lux průkopníka ambientní hudby Briana Ena bylo před listopadovým vydáním čtyři dny přehráváno v prostorách tokijského letiště Haneda.
Nijak překvapivá informace: Eno, zakladatel a nejdůležitější představitel hudby nazývané ambient, tento žánr v roce 1978 definoval dnes již klasickým albem Music For Airports. Jednou z úloh ambientní hudby je dotvářet prostředí nejrůznějších prostor a čtveřice skladeb obsažených na Lux před tímto úkolem neutíká. Ještě před proniknutím do reproduktorů tokijského letiště totiž dotvářela instalaci ve velké galerii paláce Reggia di Venaria Reale, jakýchsi italských Versaillí nacházejících se nedaleko Turína. Vydání v podobě CD, 2LP a downloadu je tedy již třetí inkarnací Enova díla.
Dnes je enovský ambient díky zdánlivé nenáročnosti výroby a díky rozmělnění newageovým trhem vnímán jako cosi samozřejmého – a počítám, že sám Brian Eno se asi příliš nezlobí. Při cestě k tomuto zvuku ale vzal za své nejeden kostým, padly tisíce kilometrů a občas šlo i o život.
Brian Eno se považuje za nehudebníka. Studoval výtvarné umění a okouzlila jej estetika pop-artu a dada; druhý jmenovaný žánr mimo jiné tím, jak do svého kánonu začlenil práci s náhodou. Coby hráč na syntezátor Eno na začátku 70. let výrazně ovlivnil zvuk nastupujících hvězd Roxy Music, po prvním albu ale odešel a začal se věnovat sólové práci. Natočil několik písňových desek, čím dál víc se ale zabýval využitím možností nahrávacího studia coby hudebního nástroje.
Zajímal jej vztah zvuku a prostoru a postupy generativní hudby, tedy takové, která se po zadání vstupních informací do systému vytváří „sama“. Může jít například o opakující se smyčky, které díky různé délce nikdy „nezařezávají“, tak jako v předchozím cyklu; může jít o kombinaci efektů hrajících ping-pong s výchozím zvukem; může jít o zvonky cinkající ve větru; může jít i o rafinovaný software. Ten nejslavnější z Enovy dílny se jmenuje KOAN a dočkal se několika mladších sourozenců.
Enova genialita spočívá mimo jiné v tom, že postupy, jimiž se zabývali vážnohudební avantgardisté, jako byli Erik Satie, John Cage a Steve Reich, se díky němu náhle ocitly na výsluní dění populární hudby. První pokusy se zvukovým prostředím vytvořeným pomocí několika echo efektů Eno realizoval v tandemu s kytaristou Robertem Frippem, vedoucím hvězdných art rockerů King Crimson. V Německu se zase setkal a spolupracoval s dvojicí elektronických kutilů Cluster.
Všechny kamínky mozaiky do sebe zapadly v roce 1975, kdy po autonehodě trávil nějaký čas upoután na lůžko. Kamarádka mu přinesla elpíčko s klasickou hudbou pro harfu, na konci návštěvy je položila na talíř gramofonu, pustila a rozloučila se. Deska hrála příliš potichu a Eno nebyl s to vstát a zesílit ji. Po chvíli poslechu drnkání smíchaného se zvuky deštivého večera ale zjistil, že našel to, co hledal. Přestal točit písňové sólovky a oddal se ambientu, postupem času nejen na deskách, ale i v podobě videoartu či vícekanálových, generativních instalací.
Rocku se ale nevzdal a coby producent se podepsal na zvuku takových pecek, jako byla Bowieho alba Low a „Heroes“, několik desek U2 včetně The Josua Tree a Achtung Baby, ale i bible noise rocku – kompilace No New York – a LP ruských alternativců Zvuki Mu. To jsou ale všeobecně známé skutečnosti. Přestávám s nimi obtěžovat a přeji příjemný poslech, při předvánočním frmolu přijde trocha generativního ambientu nepochybně k duhu.
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka