CTM 2013: PAN label ze všech stran, kam se podívám
Středeční večerní program na CTM Festivalu byl z podstatné části věnovaný labelu PAN, který se v uplynulém roce dočkal výrazné pozornosti u nejednoho zahraničního hudebního média soustředícího se na současnou experimentální elektroniku. Druhá část CTMkového reportu na pokračování je tedy logicky hlavně v PANovském duchu.
Ještě než Berghain po osmé večerní opět otevřel své tovární útroby, probíhal v několika dalších lokacích samozřejmě také odpolední program. Jeho hudební část nabídla především dvě jména: Pantha Du Prince s uskupením The Bell Laboratory a jejich společný projekt Elements Of Light v prvním, vyprodaném koncertu, na základě čehož organizátoři přidali ještě čtvrteční reprízu, a také jeho/ji Terre Thaemlitz s představením „nejdelšího alba ever“, více jak 32hodinovou nahrávkou Soulnessless.
Terre Thaemlitz aka DJ Sprinkles aka do Japonska přestěhovaný rodilý Američan, bezvěrec, queer persona, provokatér, pan beznaděj a „last but not least“ skvělý houseový producent a DJ, který se posledních pět let věnoval projektu Soulnessless, o kterém už bylo napsáno tolik, že netřeba začínat s matkou moudrosti, opanoval prostor HAU2 na celé pozdní odpoledne/večer. Od sedmnácté až do dvaadvacáté hodiny měli návštěvníci možnost vyposlechnout pět částí Soulnessless, přičemž Canto I–IV byly se závěrečnou nekonečnou klavírní smyčkou dvou tónů (hraných Terre Thaemlitz naživo) Cantos V odděleny diskusí, jež se logicky točila hlavně kolem tohohle ambiciózního projektu.
První čtyři části seděl(a) Terre Thaemlitz na straně jeviště za stolem s laptopem a na velkém plátně se promítal vizuální doprovod k hudební složce, bohužel s textem v němčině (což v následné diskusi jeden z tazatelů Thaemlitzovi také vyčetl, aby se dočkal ironické odpovědi, že nikdy nebudou spokojeni všichni a vždycky bude někdo znevýhodněn, s tím, že když byla možnost použít německou verzi – Soulnessless totiž existuje v deseti různých jazykových mutacích včetně třeba polštiny nebo bulharštiny –, kde jinde ji nabídnout než právě v Německu), což mě coby člověka, který zná z němčiny akorát frázi „kolik je hodin“, decentně znevýhodnilo v pochopení celého konceptu. Nicméně alespoň podle promítaných obrazů a některých ruchových pasáží v angličtině bylo možné vyvodit, že se jedná o jakýsi ironický popis přeměny Terre Thaemlitz z muže v ženu s tím, že zvukový podklad tvořila výrazně repetitivní minimalistická ambientní produkce s field recordings docela meditativního charakteru.
Během diskuse se Terre Thaemlitz ukázal(a) jako hodně vtipná osoba s originálním negativistickým pohledem na svět („America is shit. I have no hope.“), přičemž na vtipnosti celého interview nechtěně přidával i samotný tazatel, šéf magazínu Electronic Beats Max Dax. Ten vedl interview v angličtině před tak velkým publikem, jak sám přiznal úplně poprvé, a podle toho také vypadala míra jeho nervozity, kterou škodolibý/á Terre Thaemlitz ještě samozřejmě úměrně zvyšoval(a). Rozhovor s prvky situační komedie se svou zábavností blížil úternímu interview Matmos, nicméně po obsahové stránce bohužel už tak výživný nebyl. Závěrečnou klavírní část Canto V – Meditation on Wage Labor and the Death of the Album dovedenou ad absurdum („Budu hrát tak dlouho, aby ona performance, kdyby ji tu náhodou někdo skrytě natáčel, nemohla být posléze převedena na žádný klasický hudební nosič. Tedy nejméně osmdesát jedna minut.“) jsem si už nechal s radostí ujít a zamířil do PANova hlukového vesmíru, který ovládl středeční noc v Berghainu.
Že bych si tím tedy nějak pomohl v úniku před hudebním absurdnem, to se zrovna říct nedá. Produkce labelu PAN není zrovna ten druh hudby, který bych bezmezně adoroval, ale čtveřice Jar Moff, Mark Fell, Keith Fullerton Whitman a Florian Hecker mě přesvědčila, že „může být hůř“. Nebudu se věnovat každé z těchto větších či menších ikon současné experimentální elektronické/hlukové scény nijak detailně, protože tolik prostoru si dle mého opravdu nezaslouží, ale pokusím se shrnout jejich jednotlivé performance do takového jednoho ranku připomínek.
Prvek náhody a překvapení hraje v jejich tvorbě tak výraznou roli, že já osobně odmítám tohle ještě nazývat hudbou, jakkoliv se domnívám, že dokážu skousnout hodně extrémní podoby hudební produkce. Každý má ty hranice samozřejmě jinde, ale řekněme, že u mě hudba končí tam, kde (z většiny) začíná svět labelu PAN. Poslech absolutní sonické nahodilosti skloubený s co největší arytmií a mírou nepříjemnosti použitých zvuků na desetibodové škále někde mezi sedmičkou a devítkou, kdy závěrečný potlesk publika po posledním doznivším tónu neznamená vyjádření poklony umělci, ale je spíše projevem úlevy, že už ono trápení skončilo, nepovažuji za ideálně strávený večer v klubu.
Vystoupení Marka Fella (který se pro jistotu na pódiu ani neukázal, asi věděl proč) mělo daleko blíže k audiovizuální instalaci, proti které bych neřekl ani popel, kdyby byla umístěna třeba v prostoru Kunstraum Kreuzberg/Bethanien a návštěvníci si ji mohli užít do sytosti dle libosti. Ale půlhodinový „set“ složený ze dvou naprosto nahodile tepajících MPC drum machine beatů, na které jsou napojena stroboskopická světla a na parketu se během téhle epileptické show vlní tři velcí nafouknutí paňácové, je zkrátka po pěti minutách moc i na mě.
Keith Fullerton Whitman předvedl svůj hlukový glitch standard, během kterého člověk aspoň mohl pozorovat, jak porůznu zapojuje jednotlivé kabely do jednotlivých krabiček – body k dobru za „pure analogue sound“, nicméně i to dříve či později jaksi omrzí. A král večera Florian Hecker pro jistotu ovládl celý Berghain – včetně Panorama Baru a prostoru u šaten, s tím, že ve všech třech lokacích se z reproduktorů linuly odlišné zvuky, ovšem, jak už asi tušíte, míra jejich nepříjemnosti lidskému uchu byla všude zhruba stejná. Bylo vtipné sledovat, jak se na začátku většina lidí nahrnula do otevřeného Panorama Baru s očekáváním čehosi jiného, a pak, po zjištění aktuální sonické situace, zase houfně zamířila k barům a do prostoru vyhrazeného pro kouření, kde naštěstí žádné reproduktory nejsou.
Celý středeční večer tak pro mě nakonec zachraňovali Lee Gamble a Heatsick. První jmenovaný odehrál skvělý live set, ve kterém úlomky skladeb z desky Diversions zakomponovával do převážně rovných beatových sekvencí, místy připomínajících zakouřené a zpomalené (dub)techno á la Andy Stott. Silně atmosférické, hodně deep a přesto (pro někoho možná překvapivě) nakažlivě taneční. Steven Warwick se svým alter egem Heatsick a jeho klávesovým lo-fi diskem 3.0 s již tradiční mírou repetice za hranicí únosnosti a samozřejmě žárovkovými panely za zády pak dovedl Berghain k taneční extázi až tribálního charakteru. Na Warwickovu protoverzi klubové elektroniky tančil ve tři ráno i vysmátý Paul Purgas z Emptyset. Jak PAN.
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
