Faustovský svět Art-Errorist & Acid Cobra

Tohle je osobní: po šesti letech – téměř na den – od večera, kdy se legendární krautrockeři Faust rozhodli nezahrát v Roxy, byl učiněn druhý pokus o jejich vystoupení v Praze a tentokrát vyšel nad očekávání skvěle. Z té euforie budu žít ještě dlouho po Vánocích a v této euforii také poslouchám album Cold Waters natočené přednedávnem polovinou čtveřice, která v bývalém kině Veletržního paláce řádila s kytarami, klávesami, jedovatými efekty, motorovou pilou, míchačkou, barelem a dalšími vyluzovadly zvuku. Vždycky jsem brojil proti představě, že kritik má psát „objektivně“ – pokud není schizofrenní, není to technicky možné – u tohoto alba se ale díky pokoncertnímu nadšení coby hodnotitel patrně vzdaluji pevné zemi.

Milý deníčku, domnívám se, že duch Faust, jak je mám rád, je v šestici improvizovaných čísel, jimiž se hodinová kolekce pyšní, jednoznačně obsažen. Rozuměl bych ale hlasům tvrdícím, že do opravdu účinné faustovské magie tady leccos chybí. Jakou hudbou tedy znějí ony Chladné vody? Jde o studiové setkání dvou spoluhráčů a jednoho psa. Amaury Cambuzat, známý kromě Faust i ze skupiny Ulan Bator, hraje na elektrickou kytaru, klávesy, perkuse, efekty a smyčky. Spoluzakladatel Faust Jean-Hervé Péron střídá basovou kytaru s akustickou a dále s trumpetou, psaltériem, obligátními smyčkami a perkusemi a navíc zpívá, recituje a textuje.

Výsledek je v lecčems typicky faustovský: stěny elektrické kytary a jednoduché basové riffy jsou střídány kotlíkářským drhnutím španělky a francouzskou recitací. Chvíli se hraje do puštěné nahrávky klasické hudby, ke slovu se dostane i tamburína, v bigbítovém kontextu banální, doplňkový nástroj, který Faust ale milují a občas, mám takový dojem, tvoří jen a jen pro něj. Co naopak chybí, je sevřenější forma a především bubnování Zappiho Diermaiera.

Art-Errorist & Acid Cobra – Cold Waters (Acid Cobra, 2012)|foto: Acid Cobra Records

Z tohoto alba je zkrátka slyšet, že nahrávání bylo spontánní, krátké a radostné. „Dva dny, dva mikrofony, dva kamarádi a jeden pes,“ potvrzuje obal nahrávky popisující pár slovy každý track. Díky Jeanu-Hervému Péronovi, který tyto komentáře napsal, tedy mohu prozradit, že na desce zní záznam zahřívacího jamu, dopis beze slov tlumočící úzkosti zmíněného psa i příběh boje s touhou odložit nástroje a skočit do bazénu. „Trpaslíci schovaní za komby se nejdřív smějí a potom hrají na trumpety a basy,“ praví jedna z poznámek a dalo by se to vztáhnout na celé album.

Album, které velmi pravděpodobně potěší všechny milovníky Faust, ostatní posluchače si ale možná bude získávat o něco pomaleji. Ale přinejmenším ta finálová improvizace o polámaných croissantech je fakt pecka.