KSČ vs. rockeři: 30 let od honu na Novou vlnu

Hudebníci působící v desítkách amatérských skupin, které se s počátkem osmé dekády v Čechách vyrojily jako houby po dešti, zbystřili. Bylo jasné, že jim začínají problémy.

Text je opravdu bizarní směsicí ideologického newspeaku, překrucování historických faktů a konspiračních teorií: V polovině šedesátých let svět tleskal skupinám Beatles a Rolling Stones a jejich písním, které odsuzovaly válku ve Vietnamu a barbarství, které v ní Spojené státy s takovou bezostyšností prokázaly; písním, které podporovaly boj černých Američanů v ghettech a slums v New Yorku, Miami a v jiných městech USA… (…) Takovýto bojový rock, hudba a texty, které strhávaly tisíce chlapců a děvčat do boje – i když jen živelného – proti politice kapitalistických států, nebyl po chuti jejich vládnoucí třídě. Buržoazní manipulátoři s myšlením, ideologové a diverzní centrály si rychle uvědomili, že rocková hudba – dostane-li „správný“ obsah (tzn. takový, který mládež odvádí od politiky, od třídního boje, od každodenních problémů) – se může stát drogou, která má koneckonců stejný účinek jako drogy skutečné. Vede mládež k pasivitě, k útěku od reality do říše snových představ, vytváří bezvýchodné postoje. A obchodníci, manažéři i podnikatelé poznali, že na této hudbě jde také snadno, rychle a hlavně dobře vydělat. Z rockové hudby se stal velký byznys a také prostředek ideové a kulturní diverze nejen vůči mládeži vlastních zemí, ale i vůči mladým lidem v socialistických státech.

Ti, kteří tento proces řídili a organizovali, velmi dobře věděli, že hospodářská krize v sedmdesátých letech a rostoucí nespokojenost mladé generace s prohlubujícím se sociálním útlakem kapitalismu by nezbytně vyvolaly v život staré či nové bojové písně. A právě v této době se objevila „nová vlna“ rockové hudby, která svým hudebním i slovním obsahem měla dát této „ztracené“ generaci kapitalistického světa životní filosofii vyjádřenou heslem No Future – žádná budoucnost.

Mládež se měla ztotožnit s životem, který jí připravil kapitalismus. Buďte lhostejní k životu kolem sebe, nejděte s nikým a proti ničemu. (…) Není náhodou, že tzv. punk rock i „nová“ vlna rocku byly a jsou prostřednictvím západních rozhlasových stanic i jinými cestami (např. pašováním gramofonových desek či magnetofonových kazet) šířeny i do naší republiky. Záměr, který diverzní centrály sledují (…) je více než zřejmý – prostřednictvím ohlušujícího rámusu, jednotvárných melodií a primitivních, často vulgárních textů dávat i naší mládeži onu osvědčenou a vyzkoušenou hudební drogu, která by i u nás mladým lidem vštěpovala filosofii „No Future“ a takové postoje, jednání a názory, které jsou socialismu cizí. (…)

Seriál Bigbít České televize: Junior Club na Chmelnici, tlačenice u vchodu, 1982|foto: Česká televize

I když tomuto „lákání sirén“ a nabádání ke „světovosti“ podlehlo jen pár desítek mladých a nezkušených amatérských „umělců“, nemůžeme zůstat lhostejní k tomu, že některé hudební skupiny tzv. punk rock či „novou vlnu“ šíří. O jakou „kulturu“ a „umění“ jde, říkají již jejich názvy (např. Parchanti, Zkárovaný přebal, Žabí hlen, Žlutý pes, Devizový příslib apod.). Je podivuhodné, že již při jejich vzniku tyto „genialitou“ přímo sršící názvy nevadily zřizovatelům těchto skupin (organizacím a kulturním zařízením NV, ROH a SSM), že nevadily těm, kteří je zvou k veřejným vystoupením…“

Vládnoucí režim obávající se jakékoli aktivity, jíž přímo neřídil, článkem zkrátka vyhlásil tažení proti amatérským hudebním skupinám, z nichž některé opravdu navazovaly na postpunk a takzvanou novou vlnu; počet skupin, které v Československu vznikly na počátku 80. let si nikterak nezadal s počtem skupin vzniklých v letech šedesátých.

Ptáte-li se, proč se amatérští hudebníci měli takovou hrůzu z nějakého článku, jemuž se dnes smějeme, je namístě malé vysvětlení. Pokud jakákoli hudební skupina v ČSSR nechtěla samotným aktem vystoupení porušit zákon a ocitnout se v nejhlubším, perzekuovaném a kriminalizovaném undergroundu, musel být její koncert povolen „oficiálními místy“. Profesionální skupiny jako například Olympic, Katapult, Pražský výběr či OK Band byly zřizovány státní agenturou a nechtěly-li se dostat do potíží (viz zákaz Pražského výběru, o němž „Krýzl“ také píše), chovaly se mravně.

Seriál Bigbít České televize: Dybbuk (1985) |foto: Česká televize

Amatérské skupiny musely mít takzvaného zřizovatele, tedy organizaci „s razítkem“, která si potenciální průšvih vyžrala spolu se skupinou. Shánění zřizovatele bylo mnohdy krušnější než shánění zkušebny a kapely, které o zřizovatele přišly, nesměly koncertovat. Samozřejmě bylo jasné, že od skupin, které text Nová vlna se starým obsahem zmínil, dají jejich zřizovatelé ruce pryč. Nastal čas riskování a maskování – některé skupiny to zkoušely bez zřizovatele, jiné se domlouvaly s pořadateli, že je budou zřizovat na konkrétní vystoupení, celá spousta skupin (z)měnila název. Z Jasné páky najednou byla Hudba Praha, z Plynu se stal Dybbuk, ze Slepého střeva Rytmus 84. MCH Band jednu dobu měnil název při každém vystoupení. A koncerty získaly příchuť dalšího dobrodružství: posluchač do poslední chvíle nevěděl, jestli neznámý název na plakátu neskrývá skupinu, která se naposledy jmenovala úplně jinak.