Lázně ducha a koncert Dead Can Dance

Co si budeme povídat, očekávání fanoušků od dvojice z Austrálie Dead Can Dance jsou vždy veliká. Podstatná část z nich je totiž nevnímá jako standardní skupinu. Na dotaz, co pro posluchače hudba Lisy Gerrard a Brendana Perryho znamená, vypálí bez přípravy Ctibor, velký fanoušek kapely, který na koncert dorazil s početnou skupinou z Bratislavy, toto: „Kult, pro mě jsou Dead Can Dance kult.“ „Dead Can Dance jsou pro mne kapelou, která dokáže přenést staré přírodní vibrace jazykem moderní hudby,“ dodává Dominik, bankovní manažer, který na koncert přiletěl až z anglického Leedsu.

Zajímavé složení publika, které pár měsíců předem vyprodalo velký sál pražského Kongresového centra, vůbec stálo za povšimnutí. Mísili se v něm fanoušci metalu a gotiky s new age vyznavači, kravaťáky, páry, které se dostavily na koncert ve večerní toaletě, i standardními návštěvníky bez dress kódu. Všechny ale spojovala láska k legendě, kterou už mnozí nečekali, že ještě někdy uvidí.

Dead Can Dance v Kongresovém centru|foto: Kryštof Havlice

Je dobře, že dvouhodinový koncert, který jsem měli možnost včera v Praze vyslechnout, se poměrně podstatně lišil od toho, který kapela předvedla na stejném místě před šestnácti lety. A to přesto, že spousta fanoušků přišla na koncert pouze z čiré nostalgie (převažovali třicátníci a čtyřicátníci) a přehrání těch nejznámějších skladeb z bohaté historie kapely by vřele přivítala. Dead Can Dance se ale nebáli a velmi pozornému auditoriu přehráli více než polovinu letošní novinky Anastasis. Troufám si tvrdit, že živé provedení všech novinek obstálo na výbornou.

Dvojice, na letošním turné rozšířená o pětici brilantních doprovodných muzikantů, sice skladby interpretuje v identickém podání jako na desce, ale bonusem už od začátku fungování kapely bývají skladby, které jinde než na koncertech neuslyšíte. Tentokrát to byl arabský tradicionál Lamma Bada a řecká lidovka Ime Prezakias, které Dead Can Dance mimo repertoár doplnili i ukázkami ze sólových desek obou hlavních protagonistů. Kazem snad byla pouze plochá Now We Are Free, možná úlitba těm návštěvníkům koncertu, kteří se k hudbě dostali díky ohromnému úspěchu soundtracku k Oscary ověnčenému Gladiátorovi.

Ale teď už zase k pozitivům koncertu. Ne nadarmo se velký sál Kongresového centra po rozsáhlé rekonstrukci řadí díky vynikající akustice mezi třináct nejlepších koncertních sálů světa. Dead Can Dance toho dokázali jednoznačně využít, když zvukař namíchal i posluchačům nahoře na balkoně plný, dostatečně hlasitý a maximálně prokreslený zvuk. Střídmá světla, která rozehrála abstraktní hru na zadní poloprůhlednou stěnu, doplněnou o síť drobných zářivek, sice nepřinesla bombastickou podívanou, ale to bylo v případě kultovní dvojice jen a jen dobře. Člověk si tak mohl v plnosti vychutnat výjimečné hlasy obou frontmanů, přičemž ze začátku mírně zakřiknutá Lisa se s přibývajícími skladbami dostala do obzvlášť výjimečné formy. Není divu, že dvouhodinový koncert tedy řada fanoušků neukončila vsedě, ale vzpřímená, nahrnutá do mocného chumlu u okraje pódia.

Dead Can Dance v Kongresovém centru|foto: Kryštof Havlice

„Paráda, prostě nádhera,“ ulevil si při hodnocení koncertu do mikrofonu fanoušek Ctibor a utíkal na půlnoční vlak do Bratislavy. „Asi nejlepší koncert letošního roku,“ doplnil dalším superlativem Dominik a zdůraznil, že dnešní zážitek mu přišel mnohem silnější než koncert, který viděl před sedmi roky v Londýně. „Dnešní večer byl naprosto unikátní, tento zážitek se k ničemu nedá přirovnat,“ doplnil pak mozaiku dojmů Honza Vrátný z Třeboně. K tomu není třeba nic dodávat.

Za poskytnuté fotografie děkujeme Kryštofu Havlicovi.