Sigur Rós: Epochální výlet se nekoná

Sigur RósFoto: Oficiální Facebook Sigur Rós

Druhá skladba nové desky islandských Sigur Rós Valtari nazvaná Ekki Múkk je opatřená půvabně minimalistickým videoklipem, ve kterém můžeme sledovat okřídlenou loď přesouvající se z levé strany obrazovky na pravou.

Velmi pomalu. Klip působí takřka éterickým dojmem, hudba je maximálně roztáhnutá a povznesená. A taková je ve zkratce i celá deska Valtari, v pořadí sedmá nahrávka skupiny.  

Kapela si v minulých letech dopřála zaslouženou pauzu a čtyři roky nevydala nový materiál. Frontman Jónsi se mezitím angažoval v duu se svým přítelem Alexem a pod vlastním jménem vydal také sólovou desku a soundtrack k filmu Koupili jsme ZOO. Všechny zmíněné nahrávky a i předposlední deska od Sigur Rós z roku 2008 byly poměrně překvapivé – pryč byla mohutnost zvuku a určitá severská zasněnost, do jejich projevu se naopak vetřela skoro až indie rocková rozjuchanost, která evokovala třeba některé počiny Animal Collective a jiných brooklynských kapel. 

Sigur Rós – ValtariFoto:  Krúnk

Aktuální sedmá deska Valtari je tedy zásadním obratem ve vývoji skupiny. Jónsi sám ji přiblížil následujícími slovy: „Vzpomeňte si na instrumentální mezihry mezi jednotlivými skladbami na předchozích deskách Sigur Rós – tak takhle jsme teď udělali celé album.“ Tři skladby jsou instrumentální a když už Jónsi přece jenom začne zpívat, jeho hlas je významně upozaděný. Signifikantní je ale především naprostá absence bicích, což z desky dělá téměř čistě ambientní počin. 

Je sympatické, že Sigur Rós automaticky nepokračují v započaté cestě k přístupné popové stadionovce, na druhou stranu se ale nechali školácky chytnout do ambientní pasti. Ambient by měl být totiž ze své podstaty alespoň trochu rafinovaný, aby nesloužil jenom jako zvuková kulisa, ale fungoval i při soustředěném poslechu. A právě to se Sigur Rós moc nedaří – nikdy to nebyla skupina, která by výrazněji experimentovala, na prvních (a nejlepších) nahrávkách si spíš trpělivě budovali svůj ikonický zvuk. To je jim teď ale ke škodě. 

Jejich harmonie jsou totiž předvídatelné a u většiny klavírních motivů má člověk pocit, že už je slyšel jinde. Valtari je tak bohužel deskou, která zaryté fanoušky pravděpodobně nezklame, ti náročnější ale budou ze současné polohy Sigur Rós trošku rozpačití. Album takhle kultovní skupiny, na které se navíc čekalo čtyři roky, by zkrátka mělo nabídnout něco víc než jen hezké ambientní plochy podpořené smyčcem a klavírem. Epochální výlet na Island se tentokrát nekoná. 

Sigur Rós – Valtari (Krúnk, 2012)