Zola Jesus v romantické pasti
Skalní fanoušci Zoly Jesus odpustí, ale album Versions snad není určeno ani jim. Méně oddaným uším pak musí nutně znít jako bohapustý kýč. Důvod je prostý: jde o kolekci zpěvaččiných devíti starších písní upravených do v uvozovkách klasických smyčcových aranžmá.
Pokud vám tento důvod odmávnout Zolino nové album připadá příliš stručně podaný, pokusím se jej rozvést. Zásnuby pop music a rocku s vážnou hudbou jsou odjakživa kalvárií žalostných selhání – ať už jde o koncert Deep Purple se symfoňákem, artrockové opusy Emerson, Lake and Palmer a Ekseption, Lucie v opeře a Stinga s orchestrem BBC či nejrůznější orchestrální verze Rolling Stones a Queen.
Svět popových a rockových písní totiž stojí především na stručnosti a kompoziční a harmonické jednoduchosti. Jde tu hlavně o výraz – zabarvení hlasu i kytary, nazvučení bicích, použité samply. Písničky, v nichž se opakují stejné akordy, se mohou výrazně lišit tím, jakou jim tvůrce a interpret vdechne atmosféru. A atmosféra, nálada, feeling – to je nejsilnější zbraň žánru populární písně, a pokud se jí píseň zbaví, podřezává si větev.
Následné smyčcové nebo orchestrální aranžmá pak musí rovněž selhat, protože při dané jednoduchosti aranžér prostě nemá co aranžovat – i sebejednodušší romantismus, do nějž se drtivá většina takovýchto úprav popových fláků snaží stylizovat, je totiž skladebně mnohem komplexnější. Netvrdím, že by orchestr či smyčce v popu nutně znamenaly zlo, je ale třeba mít na paměti, že vážnou hudbu z nevážné udělat nedokážou.
Proč se na nejistou půdu vážnohudebních aspirací vypravila Nika Danilova alias Zola Jesus, netuším. Troufám si ale hádat: její tvorba nasáklá patosem gotiky, postindustriálu a new romance zkrátka k romantizující manýře a lehkému kýči nemá daleko. I proto máme Zolu rádi, je pokračovatelkou dlouhé linie vedoucí přes Procol Harum k novým romantikům, Dead Can Dance a dále do současnosti. Cpát popový romantismus – neboť přes nejrůznější škatulky, které si hudební kritika vymyslela, Zola Jesus nedělá nic než popík – do kontextu vážné hudby ale znamená pustit se do zápasu, v němž popař nemůže zvítězit.
Zola Jesus navíc s virtuozitou sobě vlastní spáchala sebevraždu hned dvojitou: v některých písních totiž nechala znít automatické bicí tak umělé, že vedle nich znějící smyčce působí, jako by byly ze samohrajky, přestože jsou živé, a jejich nahrávání tudíž – na rozdíl od oněch rytmů – jistě nebylo levné. Tuhle desku zkrátka nebrat! Na tom, že jde o ryzí šmíru, nic nezmění ani skutečnost, že některé party aranžoval undergroundový hrdina Jim Thirwell alias Foetus.
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.