Zola Jesus v romantické pasti

20. srpen 2013

Skalní fanoušci Zoly Jesus odpustí, ale album Versions snad není určeno ani jim. Méně oddaným uším pak musí nutně znít jako bohapustý kýč. Důvod je prostý: jde o kolekci zpěvaččiných devíti starších písní upravených do v uvozovkách klasických smyčcových aranžmá.

Pokud vám tento důvod odmávnout Zolino nové album připadá příliš stručně podaný, pokusím se jej rozvést. Zásnuby pop music a rocku s vážnou hudbou jsou odjakživa kalvárií žalostných selhání – ať už jde o koncert Deep Purple se symfoňákem, artrockové opusy Emerson, Lake and Palmer a Ekseption, Lucie v opeře a Stinga s orchestrem BBC či nejrůznější orchestrální verze Rolling Stones a Queen.

Svět popových a rockových písní totiž stojí především na stručnosti a kompoziční a harmonické jednoduchosti. Jde tu hlavně o výraz – zabarvení hlasu i kytary, nazvučení bicích, použité samply. Písničky, v nichž se opakují stejné akordy, se mohou výrazně lišit tím, jakou jim tvůrce a interpret vdechne atmosféru. A atmosféra, nálada, feeling – to je nejsilnější zbraň žánru populární písně, a pokud se jí píseň zbaví, podřezává si větev.

Následné smyčcové nebo orchestrální aranžmá pak musí rovněž selhat, protože při dané jednoduchosti aranžér prostě nemá co aranžovat – i sebejednodušší romantismus, do nějž se drtivá většina takovýchto úprav popových fláků snaží stylizovat, je totiž skladebně mnohem komplexnější. Netvrdím, že by orchestr či smyčce v popu nutně znamenaly zlo, je ale třeba mít na paměti, že vážnou hudbu z nevážné udělat nedokážou.

02948330.jpeg

Proč se na nejistou půdu vážnohudebních aspirací vypravila Nika Danilova alias Zola Jesus, netuším. Troufám si ale hádat: její tvorba nasáklá patosem gotiky, postindustriálu a new romance zkrátka k romantizující manýře a lehkému kýči nemá daleko. I proto máme Zolu rádi, je pokračovatelkou dlouhé linie vedoucí přes Procol Harum k novým romantikům, Dead Can Dance a dále do současnosti. Cpát popový romantismus – neboť přes nejrůznější škatulky, které si hudební kritika vymyslela, Zola Jesus nedělá nic než popík – do kontextu vážné hudby ale znamená pustit se do zápasu, v němž popař nemůže zvítězit.

Zola Jesus navíc s virtuozitou sobě vlastní spáchala sebevraždu hned dvojitou: v některých písních totiž nechala znít automatické bicí tak umělé, že vedle nich znějící smyčce působí, jako by byly ze samohrajky, přestože jsou živé, a jejich nahrávání tudíž – na rozdíl od oněch rytmů – jistě nebylo levné. Tuhle desku zkrátka nebrat! Na tom, že jde o ryzí šmíru, nic nezmění ani skutečnost, že některé party aranžoval undergroundový hrdina Jim Thirwell alias Foetus.

Spustit audio

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.