Zrní: (místy) příliš naivní soundtrack
Kladenská kapela Zrní a její nová deska pojmenovaná Soundtrack ke konci světa patří k tomu lepšímu, co letos česká scéna nabídla. Jak jejich kombinace indie folku a ozvuků lidové hudby dopadla?
Název nové desky kladenské pětice Zrní, totiž Soundtrack ke konci světa, nabízí víc různých čtení. Především působí ironicky – jako výsměch všem prorokům, pro které je apokalyptický rok 2012 už konečně tím posledním. V druhém plánu je ale z něj cítit opravdová úzkost, úzkost skrytá za nadhled – ta se začne rozvíjet hned s prvními tóny skladby Rychta, která je sama o sobě výmluvnou zkratkou celé desky.
Kapela sama se přiznává ke dvěma velmi rozdílným inspiračním zdrojům – na jednu stranu jsou ovlivněni hektickou technologickou současností, na druhou stranu evidentně vycházejí z tradic lidové hudby a obecně z prostého pocitu, že každý člověk má svoje místo, že každý někam patří. Skupina Zrní často zdůrazňuje autentičnost svojí hudby, i když to není tolik potřeba – každý jeden jejich tón a každý verš sám o sobě mluví jazykem upřímnosti a bezelstnosti.
Mezi bezelstností a naivitou je ale jenom malý krůček. Poslech Soundtracku ke konci světa totiž často kazí onen moment, který občas prožíváme při nepodařeném divadelním představení – člověk musí být neustále ve střehu a obávat se, že následující replika bude mít podobu banálního slovního plácání. Ve skladbě Líto frontman Jan Unger deklamuje, že lituje lidi, kteří nemají pitnou vodu a kteří musejí být venku, když sněží. Místo citlivé skladby ale Zrní ve výsledku předkládají píseň plnou obecných pravd.
Je to něco, co třeba zvukově příbuzné kapele Květy nehrozí – skupině Zrní citelně chybí básník kvalit Martina Kyšperského. Je to velká škoda, Zrní totiž bezesporu mají talent napsat silnou píseň, zároveň netrpí zvukem, který spíše než o originalitě skupiny vypovídá o zahraničních kapelách, ve kterých se ty české inspirují.
Zrní posluchače zanechávají rozpolceného – písně jako Hýkal nebo zmíněná Rychta jsou totiž nabité opravdovou energií a touhou podělit se o svůj náhled na svět. Naproti tomu zmíněná Líto nebo Pokraj, která tepe do všemohoucí síly peněz, jsou textově bohužel velmi nenápadité a ploché.
Ve výsledku je tedy Soundtrack ke konci světa jenom poloviční úspěch. V kontextu běžného českého popu jde o nadmíru podařenou desku, ke kvalitám těch nejlepších českých skupin, tedy třeba zmíněných Květů, ale Zrní chybí ještě něco nadhledu a trefnosti navíc.
Zrní – Soundtrack ke konci světa (Zrní / Applause booking, 2012)
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
