Prolomit vlny: Britští rodičové dali svým dětem políček referendem

Možná totiž britské referendum nebylo ani tak o budoucnosti, jako o přítomnosti. Nešlo o to, co bude, ale spíš co je nyní a co Britové cítí. Průzkumy i demografie hlasování ukazují, že nejvíc proti EU volili lidé starší, z oblastí často výrazně dotovaných právě z evropských zdrojů, dělníci a nezaměstnaní. Tedy podle veškeré logiky ta nejohroženější skupina, pro niž tu právě bohaté programy společenství evropských států měly být. Kde se stala chyba?
Jako by tomu nerozuměl nikdo. Rozvířila se spirála nenávisti a už i násilí. Na jedné straně rasismus a protiimigrantské útoky, často mířené proti Východoevropanům, na straně druhé se projevuje jakási nenávist z úleku: zpochybňování legitimity hlasujících pro brexit, jejich inteligence a demokratických kompetencí.

Není pochyb, že tento střet má mezigenerační povahu. Jako by konzervativní otcové a matky vyťali svým potomkům pomyslný políček za svět, kterému nerozumí. A někteří to pochopili. Jako komentátorka Guardianu, která hned po volbě hrdě a bojovně prohlásila: „My jsme 75 %.“ Měl to být odkaz na fakt, že se téměř dvě třetiny mladých voličů vyslovily pro setrvání v EU. Podobné výzvy na zteč ale nepomáhají porozumět tomu, co se vlastně svými hlasy zastánci brexitu snažili říci.

Málokdo totiž zřejmě skutečně chtěl odchod Británie z EU. Myslím, že hlasy byly často manifestační a chtěly být výkřikem nespokojenosti odlišné životní zkušenosti. Zatímco mladí, kosmopolitní liberálové se v současné globalizaci pohybují jako ryby ve vodě, těm, kteří tento svět budovali, najednou dochází síly. Zvyšující se tlak na výkonnost a efektivitu, doplněný vysokými nároky na demokratickou kompetenci, ústí v nezájem, rezignaci a pocit vlastní nedostatečnosti. Politický komentátor Will Davies z londýnského Výzkumného centra politické ekonomie to vyjádřil takto: přerozdělovalo se bohatství, ale nikoliv uznání. Lidé, kterým EU tolik pomohla, se dnes zhusta cítí být závislými na pomoci ostatních. Evropská politika nehrozí normami o tvaru okurek či banánů, ale ztrátou důstojnosti těch, jež deklasuje do role žadatelů o pomoc či dotace.

Evropa ztratila paměť|foto: ČTK/AP

Jde tedy o ztrátu pocitu samosprávy. Ten vždy chyběl spíš mladším ročníkům, bojujícím proti otcovské autoritě a normám. Dnes ale mají pocit ztráty autonomie spíš otcové a matky těch, kteří s lehkostí cestují po Evropě a cítí se být světoobčany. Stárnutí evropské populace navíc proměňuje demografii národů v neprospěch mladých. Dnešní doba je ageistická a EU se stala hromosvodem nespokojenosti těch, kteří se cítí být z progresivního světa vyloučeni.

Možná Britové nechtějí vystoupit z Evropské unie. Spíš zvedli svůj hlas zástupci generace, která křičí do světa o ztrátě své důstojnosti. Políček, jejž vyťali rodiče svým dětem v britském referendu, bychom neměli vracet. Měli bychom přestat tyto lidi paternalisticky kárat, ale spíš jim přiznat autonomii a hledat cestu pro porozumění. Tedy nepřemlouvat bábu, jako před lety chtěli Jiří Mádl a Martha Issová, ale promluvit si o světě, v němž různé generace žijí. I když fyzicky je tento svět jeden, zkušeností se zřejmě v mnohém liší.