Prolomit vlny: Fetišismus práce aneb Vysvlečme se z montérek!

18. duben 2016

Za minulého režimu bylo běžné, že se v médiích čas od času objevovaly otevřené dopisy různých pracovních kolektivů z celého Československa. Dělníci se vyjadřovali k vystoupení obhájců lidských práv nebo aktivistů požadujících po systému třeba jen to, aby dodržoval svoje vlastní pravidla. Pisatelé tento aktivismus odsuzovali a dávali – ať už upřímně, či z povinnosti – najevo, že si nepřejí nic jiného než klid na práci. Ústředním heslem lidského života za totality byla práce – vše, co ji narušovalo, bylo nežádoucí. Tato mentalita se nám vryla hluboko pod kůži.

Ostatně, nepřišli s ní komunisté. Celý průmyslový věk vidí člověka jen jako článek výroby: ten, kdo nepracuje či není ochoten plnit svoji společenskou roli, je asociál. Ať už jimi byla živořící chudina na počátku století, osoby štítící se práce za nacismu či ti, kteří podléhali paragrafu o příživnictví za minulého režimu. Levice i pravice se shodne na máločem, na něčem ale přece: lidé mají pracovat, a kdo tak nečiní, je parazit. Práce je to, z čeho žije naše společnost. V ideologii plánování i na volném trhu je člověk pouhým služebníkem ekonomického řádu, jenž má zajišťovat společnosti blahobyt.

Čtěte také

Lidská bytost se ale na práci redukovat nedá, stejně jako není účelem muže a ženy pouze plodit děti. Pokud se opravdu považujeme za osvícenou civilizaci, která překračuje stíny minulosti, měli bychom se konečně alespoň mentálně vymanit z tohoto jha industriální mytologie. Člověk a jeho místo ve světě je tajemství, jež každý z nás prozkoumává jinak, po svém. Role ekonomiky v tomto pátrání je pouze podpůrná. Naše fixace na představu blahobytné společnosti generující výrobky a služby zahaluje podstatu našeho bytí do montérek. Člověku je tak ztížena jeho cesta k porozumění sobě samému, kterou si často nahrazuje falešnými pomůckami spotřeby či povrchní, ale dráždivou náboženskou a filozofickou exotikou.

03610402.jpeg

Stojíme-li dnes tváří v tvář přehlížení lidských práv při uzavírání podivuhodných paktů s totalitními režimy či sledujeme-li ztrátu soucitu a lásky při řešení uprchlické krize, jsme stále znovu a znovu konfrontováni s tímto naším myšlenkovým prokletím. Češi zřejmě i v roce 2016 chtějí hlavně klid na práci. Mravní nenáročnost v našich zemích se projevuje oceňováním zásahů policie proti aktivistům, zesměšňováním komunitních projektů a snahou všechny etické i duchovní problémy nechávat za hranicemi vlasti či domova.

Kdysi se podnikům říkalo závody: věřilo se, že spolu soupeří v mystické soutěži. Závodníci výroby se účastnili šampionátu blahobytu a snad i právě to, že se jim nedařilo dosáhnout kýženého životního standardu, zlomilo totalitě vaz. I dnes ale máme nebezpečně blízko ke kolektivistickému, kmenovému myšlení, v němž je žádoucí především konformní ticho a klid, v němž mohou v klidu příst naše dobře namazané stroje. Že lidský život oplývá bohatostí nesouměřitelnou s dualistickou perspektivou zaměstnání a následného odpočinku, zní nedůvěryhodně. Každý, kdo překračuje ekonomický utilitarismus, se stává asociálem či duševně nemocným, řečeno terminologií Miloše Zemana. Policie se pak proměňuje v lékaře společnosti, z níž vyřezává nebezpečné nádory odporující hospodářskému pojetí lidského údělu.

03610403.jpeg

Nastává jaro. Vysvlečme se z montérek a objevme v zahálce tvář druhého člověka, naučme se trávit společný čas jako lidé, a ne jako stroje. Pořád nám ještě naše demokracie nabízí spoustu prostoru pro seberealizaci a hledání porozumění člověku. Někdy mám obavu, že se tyto ostrůvky svobody pomalu potápí. Doufám, že se mýlím.

autor: Jan Motal
Spustit audio