Prolomit vlny: K diskusi o potratu – proč jsem pro právo ženy rozhodovat o svém těle

Na jednu stranu je to svým způsobem takové pseudotéma – v České republice je potrat legalizovaný a nic čerstvého není na stole. Na druhou stranu, když zabrousíte do diskusí na internetu, ihned vidíte, že je to téma velmi živé a polarizované. Také jsem o víkendu trochu diskutovala a lecčeho jsem si všimla, tak mám pár poznámek do diskuse.

Poznámka první: vnímám rozdíl v přístupu mužů a žen k diskusi. Neplatí to absolutně, obě pohlaví jsou zastoupena v obou táborech. Přesto jsem vysledovala, že muži mnohem častěji vedou diskusi v teoretické, filozofické, až náboženské rovině. Je to logické: muž nemůže otěhotnět, potrat je tedy pro něj neosobní koncept. Zdá se, že muži mnohem častěji kladou otázku, kde začíná život, a často odpovídají, že při početí – a tudíž je pro ně potrat zabití či vražda dítěte. Ženy častěji zastávají smířlivější postoje a hlavně se na celou problematiku dívají realisticky a prakticky. Málokterá žena je z představy potratu nadšená, ale většina vyjadřuje, že by si nedovolila jiné ženě cokoli přikazovat.

Dávat ženám možnost volby neznamená, že mi potrat přijde jako skvělá věc a že bych jej volila pro sebe. Jen si uvědomuji, že tak jako já chci rozhodovat o sobě, svém těle a svém osudu, tak také ostatní ženy musí mít možnost rozhodnout se podle své víry a založení. Nikdo jiný nemá právo jim vnucovat svou vůli na jejich těle.

Poznámka druhá, praktická. Z historie víme, že neexistuje něco jako svět bez potratů. Potraty vždycky byly a vždycky budou, i kdyby je zakázaly všechny země světa. My si můžeme jen vybrat, jestli se budou dělat odborně, ve zdravotnických zařízeních, za čistých podmínek, nebo jestli je vytlačíme do pokoutního prostředí, kde budou ženy víc trpět a také při nich zase umírat. Při téhle příležitosti si vždycky vzpomenu na rozhovor s pracovnicí jedné americké potratové kliniky, které volala zoufalá žena a doslova jí prý řekla: „Já vám teď vyjmenuju, co mám v kuchyňské lince, a vy mi řekněte, co mohu použít, abych se toho těhotenství zbavila.“ Žádná žena by se neměla dostat do takto extrémní situace.

Často je nám manipulativně vnucováno, že potrat je rozmar mladých, nezodpovědných holek a že když k němu mají přístup, opakovaně jej využívají jako formu plánovaného rodičovství. To je absurdní představa, která vůbec nemá oporu ve statistice. Podle té u nás počet potratů stabilně klesá. Zatímco v polovině 90. let jich bylo provedeno 48 tisíc, na počátku tisíciletí to bylo 29 tisíc a v roce 2013 23 tisíc. Přístup k potratu tedy vůbec nevede k nárůstu jeho využití.

Pochod pro život organizují odpůrci potratů letos podvanácté a hnutí D.O.S.T.|foto: Filip Jandourek

À propos, zodpovědnost a poznámka třetí. Několik mužů mě o víkendu opakovaně poučovalo, že mateřství není jen právo, ale také zodpovědnost a povinnost. Považuji za kuriózní, že tito muži nikdy nezmíní zodpovědnost muže. Jako by úplně zapomněli, že na otěhotnění jsou potřeba dva. A v mnoha případech, skoro bych si troufla říct ve většině, je důvodem ženy k potratu právě to, že se muž, se kterým otěhotněla, staví k jejímu těhotenství odmítavě, že od něj nemůže čekat pomoc.

Jenže celá debata je jen o nezodpovědné ženě. O muži, který s ní měl sex, ale už se mu nechtělo nést jeho následky, nikdy nepadne ani slovo. Možná tím směrem by mohli odpůrci potratů napnout své síly, místo snahy vnucovat ženě, co smí dělat se svým tělem.