Prolomit vlny: Konec „devadesátek“ v českém divadle? Možná

7. červenec 2016

Právě končící divadelní sezona přinesla několik spíše symbolických, zato zásadních momentů, které svědčí o mírném posunu dopředu. K derniérám dvou snad nejdéle nasazených inscenací na českých jevištích byl mezitím, jako zjevení, ohlášen vznik organizace sdružující nezávislá divadla napříč Českou republikou.

Držitelem absolutního rekordu v počtu repríz je inscenace londýnského divadla West End Past na myši, která v roce 2012 oslavila 25 000 repríz a směle se hraje dodnes. V tuzemském kontextu se naštěstí nic tak obludného neděje, zvlášť když z repertoárů Divadla na Vinohradech a Národního divadla odešla či odejde nejdéle hraná inscenace. Komedie Brouk v hlavě Jiřího Menzela s Viktorem Preissem v hlavní roli měla premiéru 15. listopadu 1996. S derniérou 1. června setrvala na repertoáru necelé dvě dekády a měla 363 repríz. Aby nedošlo k omylu, nešlo o nějak zásadně progresivní titul. Jeho konec rámuje rozhodnutí Viktora Preisse odejít do důchodu a derniéru neprovázela okázalá PR kampaň. Šlo o „tiché a důstojné rozloučení“. V této souvislosti vychází Preiss jako herec, na kterém byla inscenace postavená, z celé situace se ctí, na rozdíl od Miroslava Donutila.

Na něm režisér Ivan Rajmont postavil Sluhu dvou pánů, inscenaci, která měla premiéru 22. září 1994 a v prosinci tohoto roku se bude hrát naposledy. Kolem derniéry je nesmírné haló. Donutil, představitel sluhy Truffaldina, s rozhodnutím vedení divadla ani režisérovým přáním inscenaci stáhnout otevřeně nesouhlasí a nechává se veřejně slyšet, že „je blbé“. Ve skutečnosti jde o nejlepší tah. Pražská inscenace je vyprázdněným kabaretem jednoho muže, kolem něhož se během dvaceti dvou let existence střídali kolegové jeden za druhým, a její jediný smysl byl v bavení autobusy sváženého publika. V souvislosti se současným kurzem Národního divadla je Sluha dvou pánů pouhou opotřebovanou relikvií, reliktem devadesátých let, už protože Ivan Rajmont režíroval daleko hodnotnější kusy.

00795081.jpeg

Obě inscenace se sice těšily ohromné divácké pozornosti, přesto je dobře, že se odeberou na odpočinek. Nadneseně řečeno byli tito „dinosauři“ posledními fosilními pozůstatky devadesátých let i symbolem jakési nabubřelosti velkých domů. Jakoby se jejich konec stal pandánem jiné velmi důležité události. Jinak roztříštěná nezávislá scéna ustanovila svou asociaci zahrnující jednotlivce, soubory, případně kulturní instituce. Ve skupině, kam mezi jinými patří strašnické Divadlo X10, Studio Hrdinů, VOSTO5, se objevují i Jatka78, Venuše ve Švehlovce, plzeňské sdružení Johan, malovické Continuo, brněnská Industra, ostravský Provoz Hlubina nebo olomoucká opska DW7. Nezávislá scéna tím jednak formálně upevňuje svou pozici a zároveň se výrazně emancipuje. Dává to tušit, že se do popředí dostává generace tvůrců, kteří v devadesátých letech mnohdy dospívali a postupně obměňují místa zajetých bardů.

autor: Martin Macho Macháček
Spustit audio