Prolomit vlny: Losna nebo Mažňák? Raději důvěra

Neslyšel jsem od žádného dobrovolníka, sociálního pracovníka, obhájce uprchlíků ani Tomáše Halíka, že se má rozpustit policejní sbor, zrušit azylové řízení a uznat právo cizinců na porušování zákonů. Naopak: pracovníci, kteří se vrátili z hranic a z uprchlických táborů, znovu a znovu opakují, že stát selhává, že je potřeba posílit bezpečnostní mechanismy, že je třeba naplňovat ústavu, náš právní řád. Spor je o uzavření hranic, vyhánění lidí, odmítnutí poskytnout zákonné azylové řízení. Jak je možné, že je stále ještě předmětem diskuzí mytická postava bezhlavého intelektuála, jenž se ve volné přírodě spíše nenachází?

Bez důvěry není dialog, říkal filozof Martin Buber v době, kdy na sebe západní a východní země mířily jadernými hlavicemi, na našich hranicích se stříleli diverzanti a Izrael, kde žil, byl v otevřeném konfliktu s arabským světem. Je třeba vidět druhého jako celého člověka, s jiskrou lidskosti, která v každém z nás je. Jestliže si namísto tváře druhého představujeme jen karikaturu obkreslující nějakou myšlenku či výrok, jsme ztraceni.

Jenže my žijeme v mnohem klidnějším světě než Buber, a přece nejsme schopni vidět v druhém víc než hrst výroků. Je to jako ve Stínadlech, kde zastaveni náhodnými chodci jsme tázáni: Losna, nebo Mažňák? Levice, nebo pravice? Pro, nebo proti? Hranice jsou nezřetelné a vždy jde spíše o to, vyhnout se druhému jako lidské bytosti. Přepadáme se na ulicích, v televizních studiích a na internetu, se škodolibým smíchem si skáčeme po obličejích a přetahujeme přes ně pytle s nápisy, do kterých se pak snáze mlátí argumenty nebo prostě jen tvrzeními bez skutečného obsahu.

Dětství v táboře|foto: Diakonie ČCE

Vlajkonošství se rozmáhá nejen u těch, co rádi těžké boty a nic než národ. Je ho kolem nás plno ve všech skupinách. Identita je cenná, je podstatné vědět, které hodnoty zastávám a z jaké ideové tradice na svět pohlížím. Ale když ztratím styk se skutečností a s druhými a stanou se pro mne jen manifestacemi mých tezí, přestávám být nejen schopen rozumět lidem, ale i realitě. Copak identifikovat někoho s pravicí a druhého s levicí nabízí nějaké řešení? Mezi přáteli i spolupracovníky mám širokou škálu názorů na to, jak má být uspořádán svět. A to mne stimuluje a inspiruje. Je to jakýsi multikulturalismus názorů. Dokážeme spolu nalézt společnou plochu porozumění. Vidíme v sobě především lidské bytosti. To je cesta k dialogu.

Komentáře v rubrice Prolomit vlny vyjadřují názory autora/autorky.

Nemá smysl hledat viníka nedůvěry, již dnes zažíváme. Tak jako táborníky, kteří se přiotrávili houbami, nezachrání hádka o to, kdo za to může, ani my se nepohneme z místa, pokud se budeme zaměřovat pouze na analýzu poměrů. Je třeba jednat. A součástí toho jednání musí být především snaha o obnovení důvěry v druhého člověka a pokus o navázání dialogu. A to nejen v souvislosti s migrací, ale i s dalšími otázkami, jež dnes řešíme.

Jako bychom byli ve skupinové partnerské hádce. Jsme občané jedné země a žijeme tu spolu. Ale dokud se budeme přít, kdo začal, a budeme se snažit druhého ubít argumenty, nikdy k sobě znovu nenalezneme cestu. V druhých uvidíme jen monstra, která chtějí buď bourat a ničit, nebo hajlovat. Jistě, někteří chtějí i to. Ale jen málokdo. Většina ostatních zůstává potenciálními partnery dialogu.