Prolomit vlny: Máme chránit moderní architekturu jen proto, že se nám líbí?

Budova Transgasu je typickým příkladem toho, jak se může nahlížení estetických a architektonických kvalit městských staveb měnit. S věkem se často mění osobní perspektiva, mění se ale i ta společenská. Kdyby se tento brutalistický komplex někdo chystal zbourat třeba před dvanácti lety, pravděpodobně by se žádné zásadní protesty nekonaly. Nabízí se tudíž otázka: Proč se najednou něco „stane“ hodnotným, i když nás to dříve tolik nezajímalo?

Architektura 60. let a i ta normalizační prožívá v posledních letech jistou vlnu popularity. Ta je způsobena jak stárnutím, tedy romantizací těchto budov, tak narůstající „ostalgií“ části nejmladší generace městských liberálů, kteří dlouhodobě opouštějí anti-komunistický étos.

Čtěte také

Nedávno se před Transgasem sešlo několik stovek lidí, aby vyjádřili svůj razantní nesouhlas s plány na zbourání budovy. Aktivita je to skvělá a chvályhodná, co více může naší společnosti prospět než vysoká míra angažovanosti občanů v širokém spektru každodenních problémů. Stojí však za povšimnutí, že většina projevů urbanisticko-architektonického aktivismu se zaměřuje především na estetická a rozvojová témata. Metro D jinak a lépe, Libeňský most i protesty proti demolici Transgasu jsou vedeny jazykem estetizace a zdůrazňování kulturního významu budovy. U brutalistního technicko-administrativního komplexu ani jiné cesty není. Existují ale i jinak ohrožené budovy.

Václav Aulický, Transgas|foto: Filip Jandourek

Například bytový dům v ulici Hansa-Ufer v berlínské čtvrti Moabit. Budova bývalého domova pro seniory odkoupená developerem, obývaná převážně obyvateli s věkovým průměrem přes 80 let. V momentě, kdy chce developer začít plnit plány na přestavbu a zhodnocení budovy (více zde), utvoří důchodci ve spolupráci s dalšími aktivisty skupinu, která začne aktivně protestovat v ulicích proti zvyšování nájmů (video zde). Když vidíte transparenty psané třesoucí se rukou a slyšíte skupinku seniorů z Moabitu zpívat na melodii písně Bella Ciao německý text o bytové situaci lidí ohrožených developerem, nevěříte vlastním očím. V Berlíně to navíc nebyl první případ. V roce 2012 zde skupina seniorů ve Stille Strasse okupovala celých 112 dní spolkový dům, který byl ohrožen demolicí (více zde).

Jak to souvisí se situací v Praze? I ta je plná seniorů, kteří kvůli rozvoji města ztrácejí pevnou půdu pod nohama a stávají se oběťmi symbolického i faktického vymístění. Většinou ale vyjma panelových sídlišť nebydlí takto koncentrovaně. Situace starších lidí je jedním z nejvýraznějších příkladů toho, jak dopadá tlak investorů a spekulantů na obyvatele města, je důkazem, že se z debat o rozvoji města často vytrácí lidský rozměr a důraz na sociální funkci a udržitelnost.

Čtěte také

Jeden příklad pražské debaty. Před pár lety jsem byl na jednom zdejším sídlišti přítomen diskusi mladých studentů architektury zapojených do projektu „Sídliště jak dál?“. Jejich návrhy úprav paneláků místní obyvatele velmi pobouřily, jelikož naprosto nezohlednily sociální a majetkový kontext lokality. Z neznalosti poměrů a necitlivosti vůči „lidskému rozměru“ studenty usvědčilo především to, že součástí projektů byly i demolice bytových objektů, které jsou v soukromém vlastnictví místních společenství vlastníků jednotek.

Příklad poukazuje na situační hranici mezi tím, co je považováno za hodné záchrany a co naopak není důvod dál udržovat? Jedno je jisté – bourat, adaptovat či přestavovat se bude vždycky. Zachraňovat také.

Transgas|foto: Jan Šrámek

Transgas za protesty aktivistům i části veřejnosti evidentně stojí. Naproti tomu například bourání budovy Rudého práva větší protesty nepřineslo. Za periferní paneláky by se bili jen jejich obyvatelé, studentům nestály možnosti a dopady jejich bourání ani za úvahu.

Transgas má štěstí. Pro mnohé je příkladem nadčasové estetiky „vysoké architektonické kultury“. Taková estetika je pro městské prostředí nezbytná, zároveň je třeba mít na paměti, jak je proměnlivá a hierarchická. Co bude s dalšími domy, které v současné době stojí v estetickém i společenském žebříčku velmi nízko? Necháme je bez povšimnutí zbourat, nebo za ně nakonec budeme za pár let taky demonstrovat?