Prolomit vlny: Mezi matkou a dítětem
Když vás jako mě chytnou v těhotenství první nevolnosti, říkáte si, že to snad přejde. Co je pár dní proti celému životu. Když ale pravidelně vstáváte po třech hodinách vzbuzená nevolností, kterou utiší jen jídlo, máte nad ránem opravdu o čem přemýšlet. Dojde vám, že mateřství je neustálým bojem o prostor, který zbývá mezi matkou a dítětem. Nejenže už nikdy nebudete sama, ale už taky nikdy nebudete mít plnou svobodu nad tím, co děláte, co budete dělat, co chcete, co můžete. Takhle to tedy vypadá, když člověk ztrácí svobodu. A dobrovolně.
Možná proto jsem měla nevolnosti tak silné. Zřejmě v hloubi duše vím, jak moc si své svobody vážím, jak moc je mou součástí, ta nezávislost těla a ducha na komkoli jiném, než jsem já sama. Nyní ale oboje ovládá něco jiného.
Vždy jsem brala tělo jako schránku pro duši. Tělo, co musí být v souladu s mými pocity. Možná jsem do něj byla i zamilovaná. Ne, že by bylo dokonalé, ale bylo moje. Věděla jsem, že mu nechci vědomě ubližovat, že se nebudu přejídat, že pro něj budu sportovat, že spolu budeme celý život, tak je dobré, aby mě nebolela záda, nohy nebo zuby. Ale že tohle tělo budu obývat ještě s dalším člověkem, co bude mít svoje potřeby, které nebudou slučitelné s tím, co chci já, to je pro mě najednou velmi těžké unést. Můžete to stokrát slyšet od ostatních, ale prožívání vás nutí si to celé promýšlet a chápat o hodně intenzivněji. Udiví vás, jak brzy zažíváte jednu z nejdůležitějších lekcí, kterou vás vaše tělo připravuje na rodičovství.
Těhotenství je neustálé obracení se do sebe, promýšlení, údiv a změna. Už nikdy se takhle znova cítit nebudu. Každý den je jiný, jak to malé ve mně roste. Chci mu být dobrou matkou, nebojovat s ním, nestavět si hlavu, dát mu prostor a svobodu tak, jak si jí vážím i já. Díky téhle mé nevolné zkušenosti už chápu, proč dospělí tak často a rádi vnímají děti jako nehotové, nesvobodné nebo nesamostatné. Každý kousek svobody, která vznikne mezi matkou a dítětem, je pole zápasu. Buď to bude přátelské utkání, nebo boj na život a na smrt. Prostor, který se oba urputně snaží získat, aby mohli přežít.
U dětí jiných jsem vždy dokázala vnímat jejich osobnost. Ať už byly sebemenší, nemohla jsem se na ně zlobit, když se ve snaze poznat a překročit hranice dopouštěly chyb, které přeci my dospělí už dávno známe. Když už byly větší, většinou jsem příkaz formulovala spíš jako radu, s jasným prostorem pro jejich vlastní rozhodnutí. A když bylo špatné, byla jsem připravena je chránit před pádem. Teď ale bojuju a vyjednávám s vlastním dítětem a hned první střet cítím jako velkou nespravedlnost a vyvolává ve mně nelibost.
Přitom jde jen o to poslouchat, možná spíš naslouchat, a uvážit, zda to, na čem trvám, co jsem si dosud myslela, že je správné a dobré, muže být i jinak, a špatně to není. Že snídat ve čtyři nebo v sedm zas takový rozdíl není. Že mě můj milý bude mít rád i s pár kily navíc, že se s nimi dokážu smířit i já, protože díky nim bude naše malé spokojené. Že je to míra svobody a autonomie, kterou mohu dát i bez toho, abych ztratila sebe sama.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
