Prolomit vlny: Nepříjemný pohled do zrcadla

Vždyť třeba důsledky imperiálního rasismu západních mocností sklízíme dodnes a potýkáme se s nimi víc, než se na první pohled může zdát. Je to například radikální islamismus, který ve své militantní podobě ovlivňuje to, co bychom mohli nazvat západním světem, a který také čerpá své myšlenky ze salafistického hnutí proti koloniálním zřízením na území Blízkého východu a Afriky.

Několikrát jsme v minulých týdnech mohli slyšet metaforu z Komunistického manifestu o strašidle islamismu, které obchází Evropou. Jako by snad šlo o podobně děsivé vize, poprvé jako tragédie, podruhé jako fraška. Co je však na této metafoře přiléhavé, není strach, který islamisté šíří, ale příčiny a podstata jejich akcí, které mají hodně společného s odporem proti evropské koloniální nadvládě a proti účelovému využívání přírodních zdrojů zemí Blízkého východu a Afriky.

Žádný jiný fenomén v současnosti neláká k analýzám víc než nábožensky motivovaná politická hnutí, která zaštiťují své požadavky jménem islámu. Přitom do nedávné doby jsme se s tímto tématem mohli setkat téměř výhradně pouze v rámci akademických debat o nábožensky inspirovaných hnutích za osvobození muslimů v dobách koloniálních vlád. Jak však dnes vidíme, plody kolonialismu žijí a západní státy by si měly uvědomit, že za radikální formu islamismu nesou svůj díl odpovědnosti.

Současný islamismus má své kořeny v konfrontaci mezi muslimy a evropskými koloniálními silami. Zkušenosti s francouzskou, anglickou nebo holandskou koloniální správou má celá Afrika a Blízký východ. Motorem rozsáhlého dekolonizačního hnutí po první i druhé světové válce bylo právě odmítnutí nadále se podřizovat západnímu pánu, jeho kulturním a ekonomickým normám a jeho společenskému zřízení, které ve velké míře spočívalo v centralizované státní byrokracii korumpující tradiční autority. Nedílnou součástí tohoto hnutí bylo i radikální odvržení podřízené role, kterou kolonizátor kolonizovaným přisoudil a jejíž dodržování si často nevybíravě vynucoval.

Koloniální Afrika v roce 1939 |foto: Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0 Unported

Islámské autority v rámci boje proti koloniální správě bílého západního muže založily salafistické hnutí, jehož současní následovníci velmi zjednodušeně věří, že nepříznivé postavení muslimů a jejich pocit slabosti vyplývají z toho, že žijí ve společenském zřízení neodpovídajícím podstatě hodnot obsažených v islámu. V radikální verzi rozpracované Muslimským bratrstvem je džihád, obecně náboženská povinnost muslimů, revolučním bojem za osvobození muslimů, náboženskou válkou, bojem za Boha a bojem za osvobození lidí z područí nepravých autorit. Ačkoli muslimské autority předkládají několik interpretací termínu džihád, militantní skupiny ho zjednodušily na ozbrojený boj a prosazují jej jako osobní náboženskou povinnost každého muslima.

Dlouhodobá přítomnost západních vojsk v muslimských zemích a fakt, že západní státy podporovaly autoritativní režimy na Blízkém východě, jen posílily argumenty islámských radikálů. Islamisté tvrdí, že západním mocnostem nejde o boj proti terorismu, ale o zajištění klíčových přírodních zdrojů. To mnohým muslimům připomíná situaci z éry evropského kolonialismu. Situaci, proti níž se nakonec postavili na odpor se zbraní v ruce. Není tedy divu, že jim slova západních autorit o boji proti terorismu a za demokracii zní prázdně a falešně.

Příznivci Islámského státu v Mosulu|foto: ČTK/AP

Mezinárodní den boje proti kolonialismu jsme tedy mohli směle vnímat jako vysoce aktuální výročí a věnovat ho například uprchlíkům, kteří utíkají ze zemí zasažených náboženskými válkami. Válkami, jejichž příčiny do značné míry tkví v uspořádání, které svým bývalým koloniím vnutily někdejší koloniální mocnosti. Uprchlíci jsou tak naším evropským černým svědomím a také našimi možnými partnery ve společném odporu proti jakýmkoli formám nejen náboženského fundamentalismu.