Prolomit vlny: Neuróza jménem referendum
Referendum pořád tlačí českou demokracii v patě. Nedá se říci, že bychom se moc posunuli od začátku devadesátých let, kdy se možnost přímé volby objevila nejprve v ústavě a později v zákoně o místním referendu. Pořád jako bychom úplně nebyli srovnaní s tím, co tento nástroj je a k čemu slouží. A pořád nám přináší spíše bolesti břicha než kýžený pocit svobody a zodpovědnosti.
V souvislosti s krajskými volbami jedno takové referendum proběhlo v Brně. Dlouho se za něj bojovalo, odložilo se, způsobilo mnoho rozepří a nenávisti. Málokdo si dnes již vzpomene na to, že vznikalo v době, kdy brněnský magistrát byl symbolem arogance a papalášství. Dnes už Brno nesjednocuje kritika primátora. Najednou se otázka, zda mít nádraží v centru či v odsunuté poloze, mění na poštěkávání dvou táborů, s nimiž se už asi identifikuje málokdo. Není to nakonec rozhodnutí, které by měli učinit odborníci?
Před pár dny obletěla svět neuvěřitelná zpráva, že Kolumbijci v referendu odmítli mír mezi vládou a tamější guerillou. Občanská válka se táhne od šedesátých let a vyžádala si čtvrt milionu obětí a víc než pět miliónů lidí opustilo domov. Malá část Kolumbijců, často z oblastí nepostižených konfliktem, rozhodla o zmaru nadějí na utišení války. Prý nelze odpustit viníkům jejich činy. Jeden si řekne: kdyby se nešlo k urnám, krveprolití mohlo skončit. A teď?
Referendy šermuje dnes kde kdo. Nepřátelé pomoci uprchlíků, Evropské unie nebo NATO. Bylo nadějí odpůrců americké základny v ČR. Referendum bylo hromosvodem frustrací ve Velké Británii, nizozemská verze zase blokuje jednání s Ukrajinou. Jak se dá vůbec rozhodovat ve světě, kdy každou chvíli může přijít dav a svojí horkou hlavou přetnout dlouhá vyjednávání? Není to jen kultivovanější podoba veřejného lynče?
Domnívám se, že referendum je skutečně demokratický nástroj, ale samo ještě demokracii nezaručuje. Moc pochází od lidu, říká se ve státních ústavách. Ale píše se v nich ještě něco důležitějšího: že tyto země uznávají lidskou důstojnost a lidská práva jako základní hodnotu svojí identity. Demokracie totiž neznamená rozdat lidem hlasovací lístky. To se pak dostáváme k té podobě vlády, z níž měl hrůzu Platón a o níž se skepticky vyjadřoval Aristoteles. Demokrat není ten, kdo chce prostě moci volit, ale nositel určitých hodnot. A mezi ně patří respekt k druhému a jeho důstojnosti, právům, názorům. A především úcta k veřejnému prostoru jako místu diskuze, kde pravda vzniká.
Ano, v demokracii by měl rozhodovat lid a ne odborníci, protože tento politický systém uznává, že nikdo nemá patent na pravdu a ta by měla vznikat v kolektivní diskuzi. Jinak se nebezpečně blížíme technokracii nebo vládě samozvaných expertů. Lidé mají právo rozhodovat o sobě, třeba i špatně. Zodpovědnost je na nich a následky si také ponesou. Ale sám akt rozhodnutí ještě z referenda demokracii nedělá.
Spor o brněnské nádraží v posledních týdnech neprodukoval téměř žádnou veřejnou diskuzi. Podobně chybí debata o integraci nebo o našem vztahu k unii či NATO. Každá taková diskuze je torpédovaná odpůrci do nekonečného obviňování, osobních útoků a nenávisti. Kdo chce artikulovat svůj postoj klidně, stáhne se spíše do soukromí, protože se řvouny se mu nechce bavit. A tak se stahuje i demokratický étos. Zde se jakákoliv volba odtrhává od demokratického ducha a stává se prostě nástrojem davu. Jestliže mají mít referenda smysl, musíme zajistit především kultivovanou diskuzi, otevřenou všem. Jinak nám hrozí velká a nemilá překvapení. Odpovědí na ně ale není vzdávat se nástrojů přímé demokracie.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
