Prolomit vlny Petry Hůlové: O estetizaci násilí na ženách

Uvědomila jsem si to několikrát i v případě reklamních kampaní proti domácímu násilí. Ať už je iniciovala Armáda spásy, Avon, či jiní, jejich účinek se podobal opaku zamýšleného, tedy vyzníval perverzním způsobem přitažlivě. Atraktivní žena s přidělanou modřinou totiž dělá spíš dojem privátní děvky, splněného snu o krásce, s níž si takzvaně „můžete dělat, co chcete“, než člověka na dně. Na to je to obvykle celé příliš vyčištěné, s dokonalými mírami, pletí, věkem k pomilování a výrazem ukňouraně posmutnělým místo zrůzněným hrůzou a hnusem.

Naposledy mě k úvahám o zdánlivé nemožnosti banálního: zobrazování žen tak, jak jsou, přiměl týdeník Respekt se svou reportáží Návrat z pekla.
Reportáž Wolfganga Bauera Návrat z pekla s podtitulem Unesli mě Boko Haram, publikovaná původně v německém Die Zeit, čtenáři i za pomoci výňatků z autentických zpovědí přibližuje utrpení tisíců dívek a žen unesených v Nigérii stejnojmennou muslimskou sektou. V článku se dozvídáme především o tom, jak byly ženy a dívky mučeny a znásilňovány, jak trpěly ve svém zajetí a jak jsou i ty, jimž se podařilo uniknout, únosem trvale poznamenány.

Čtěte také

Reportáž Návrat z pekla s bulvarizující temnou romantikou servíruje zlo v té nejdráždivější podobě snadno konzumovatelného hororu. Pro ilustraci onen text začíná takto: „Les, který se stal pohromou jednoho moderního státu, je temný a téměř neprostupný. Kdo do něj zabloudí, už nikdy nenajde cestu ven, alespoň tomu věří mnoho Nigerijců. Leží na něm totiž kletba z dávných časů. Les pokrývá větší plochu než Belgie a žije v něm spousta dravců. Tím nejnebezpečnějším je člověk, Přesněji řečeno – muž.“

Článek je do velké míry o tom, jak v temných hvozdech divoké zvíře – muž – znásilňuje nebohé ženy a dívky, držené pod pokličkou kdesi v samotném tajemném srdci onoho zakletého lesa. Toto inťošské porno pak doprovázejí pečlivě nasvícené černobílé aranžované fotografie bývalých zajatkyň sekty. Vážné obličeje afrických žen hledí do objektivu nebo kamsi do dáli. Fotografický protipól inťošského porna je estetizovaný portrét „ženského osudu“. Jako by dle vystavených fotografií prožité utrpení portrétovaným ženám především dodávalo náležitou hloubku. Vážnost jejich tváří a stylizované nasvícení pak hovoří o tom, že tyto ženy „poznaly život“ a dokázaly se „povznést nad své utrpení“.Zážitek hrůzy a násilí posunuje Andy Spyra ve svých fotografiích, ať už vědomým aranžmá, či „jen“ výběrem snímků, do roviny obohacující zkušenosti, jež činí ženy moudrými.

Ani náznak jakéhokoli šílenství, hnusu či vymknutosti, zděšeného úžasu nad realitou. Ani stopa po skutečném prostředí, kde se bývalé zajatkyně denně pohybují, či jejich přirozeném výrazu. Intenzita, s níž článek působí na první signální, zdaleka převyšuje jeho informační či analytický přínos. Reportáž o skutečnosti tu ustupuje monumentalizaci útrpného ženského osudu, uctívání ženy jako mučednice, fascinaci oním temným lesem, kde loví zvíře jménem muž a činí z žen, jež zajme, nejprve sexuální otrokyně a poté vědmy. Suma sumárum: Máme to takhle asi rádi. Nebo ne?

Čtěte také