Prolomit vlny Petry Hůlové: Zažít město jinak
Veřejný prostor je pojem, jenž se raketovou rychlostí dostal do fóra. Občanské povědomí o tom, že město, kde žijeme, je primárně nás, občanů, a tak si v něm budeme dělat příjemně, co se nám líbí. Mentální veletoč, díky němuž své město přestáváme chápat jako množství vzdáleností mezi body A, B, C, již je nutné překonat, ale prostor, který nám patří, nám má sloužit a bavit nás.
Ztělesněním vize tohoto nového přátelského města je Zažít město jinak, pouliční festival slavící tento víkend desetileté výročí. Jako úspěšný řetězec komunitního dobra má své franšízy v drtivé většině pražských městských částí a expandovat se mu daří i mimo hlavní město. U nás v Braníku je Zažít město jinak o týden dřív, musíme mít totiž vždycky něco extra, a tak už to máme za sebou.
Děti od loňska žadonily o vlastní stánek, bylo jim jedno s čím, hlavně aby si podle svých slov „hodně vydělaly“. Nakonec jsme dali na Zažít město jinak dohromady „vetešák“, stolek s vyřazenými hračkami, knihami a oblečením. Byla to tak trochu guerilla, protože jedna z organizátorek branického veselení nám, jakmile jsme se v řádném termínu přihlásili, po e-mailu dětský stánek zatrhla, prý že tam už jeden „antikvariát bude“.
Šlo o to, že žiji s bývalým mužem její kamarádky, to je to. Jenže jak to vysvětlit dětem? Tolik se těšily. A tak s nimi ráno balím stolek a igelitky s věcmi vlastně inkognito, inkognito hledám na Branické skulinu, kam se se stánkem vmáčknout, a na všechno kolem mám předem pifku. Ještě aby se člověk bál, že ho vyženou. Z dobrofestivalu – kvůli tomu, s kým žije.
Před dvěma lety jsem na Zažít město jinak nasmažila přes sto řízků, s dětmi jsme měli řízkárnu. S chlebem, okurkami a citronem byl řízek za dvacku, lidičky, to jste měli vidět ten nával. Bylo to prima. V zástěře s umaštěnými prsty jsem konverzovala s matkami spolužáků dětí ze školky, co procházely kolem, vychvalovala naše zboží, děti kasírovaly. Teď se na sebe s odstupem dívám jako na někoho typu protagonistky fotoseriálu Na statku firemního časopisu supermarketu XY.
Pocit, že takhle nějak chci být občankou své čtvrti, mi teď přijde směšný stejně jako iluzorní pocit onoho komunitního života. Účast na pouličním festivalu je především formou sebepotvrzení. Deklarací přináležitosti k určité skupině. Té správné. Řekni mi, kde a co konzumuješ, a já ti řeknu, co jsi zač. Hnus.
Procházím Branickou a v duchu glosuji stánkaře. Paní, co mi loni vyprávěla o tom, že letos už bude mít vlastní cukrářství. Nemá, mít nebude, kecy. Lokální exkluzivní italská pizzerie má pod dlouhým stolem svého stánku vyskládaná krbová polena. Biomotiv jako nefunkční ornament, který zákazníka přiměje akceptovat vyšší cenu. Je to drahé, protože je to zdravé a autentické, hlásí polena. Lež. Stánek místní soukromé anglické školky – osiřelý stolek s pastelkami – smutek. Stánek branického piva, co se už nějakou dobu vaří na Smíchově – korporátní pivní šapitó, omyvatelnost.
Stánků jako nastláno, ale není si kam jen tak sednout. Četla jsem nedávno o lavičce, která by se prý v dohledné době měla stát součástí pražského mobiliáře. Má být pokrytá solárními panely, bude možné si v ní dobít mobil a připojit se přes ni na internet.
Někdo tu má zjevně za to, že zpříjemnění veřejného prostoru znamená více míst online. Neví asi, že už z toho magoříme. Veřejný prostor nás má přimět být teď a tady spolu, a ne nás – kde to jen jde – futrovat virtuálem. Nikomu nedochází, že to je opak veřejného prostoru?
Děti vyprodaly stánek, uklízejí a dohadují se o peníze. Ty svoje vydělané si chtějí schovat „na potom“ a po mně chtějí drobné „na teď“ na sladkosti. Balím stolek, děti utíkají stihnout ještě dětské divadlo. Tak zas za rok.
Komentáře v rubrice Prolomit vlny vyjadřují názory autora/autorky.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
