Prolomit vlny: Práce pro obec, kterou zaplatí nezaměstnaní

Poměrně často se setkávám s tvrzením, že čím víc se budu snažit přizpůsobit trhu práce, tím větší budu mít šanci se na něm uplatnit. Maximální flexibilitu ale musí nakonec prokázat právě nezaměstnaní. Pokud chtějí dosáhnout na dávku životního minima, musí být připraveni vzít i takovou práci, kterou nechce nikdo dělat. Lépe řečeno, práci, za kterou obec není ochotná platit.

Možná jste zaznamenali, že Poslanecká sněmovna jedná o senátním návrhu novely zákona o pomoci v hmotné nouzi. Senátní návrh ve stručnosti a zjednodušeně říká: pokud jsi nezaměstnaný a chceš pobírat životní minimum, měl bys pro obec udělat jakoukoli práci, kterou ti uloží úřad práce, a to v rozsahu 20 hodin za měsíc. Pokud odmítneš, budeš brát pouze existenční minimum. Pro vás, kteří jste to nikdy nemuseli řešit: životní minimum je 3410 korun za měsíc a existenční 2200 korun měsíčně. Pokud přijmeš, můžeš si k životnímu minimu takzvaně přivydělat. V původním senátním návrhu novely je jasně určená maximální výše přivýdělku, a to 605 korun. Pokud nabídku úřadu práce odmítneš, přijdeš o životní minimum, spadneš o dvanáct set deset korun na minimum existenční a na možný přivýdělek můžeš zapomenout.

Na stole jsou i pozměňovací návrhy od poslankyně Zuzany Kailové (ČSSD), veřejné ochránkyně práv, a ministerstva práce a sociálních věcí – (zde a zde). Ty však řeší pouze to, jakým způsobem se počet odpracovaných hodin promítne do výše přivýdělku, aby se zvýšila motivace „poživatelů dávek v pracovním procesu setrvat“. Princip veřejné práce nezaměstnaných pro obec a jejich penalizaci ztrátou dávky však nezpochybňují.

Zastánci takového pojetí práce pro nezaměstnané se rekrutují hlavně z řad úředníků a zastupitelů jednotlivých měst, jak je uvedeno v důvodové zprávě senátního návrhu novely. Ti si návrh pochvalují a ochotně se nechávají slyšet, že práce je za takových podmínek dost.

Úřad práce|foto: Filip Jandourek

Není ale s podivem, že města generují práci, za kterou nehodlají adekvátně zaplatit na trhu práce? O jakou práci jde: je to většinou úklid veřejných prostor, nově i sociální služby a práce v neziskových organizacích – knihovnách a školách. Copak je starost o obecní, o společné, o městskou zeleň a ulice činností, která si nezaslouží odpovídající ohodnocení? Třeba i pracovní smlouvu, jako například v případě veřejně prospěšných prací pro dlouhodobě nezaměstnané? Copak ji musí dělat pouze nezaměstnaní, lidé, kteří podle logiky veřejné služby ztratili právo na to se rozhodnout o tom, jakou práci budou vykonávat v čase, kdy jsou bez práce?

A je fér, že takovou práci zaplatí nezaměstnaný rozdílem mezi životním a existenčním minimem? Vždyť je to jeho dvanáct set deset korun za měsíc, o které se tu hraje. Odůvodnění senátního návrhu i úřady práce navíc počítají s tím, že závratný přivýdělek 605 korun za 20 hodin práce pro obec pokryjí dávky od lidí, kteří nabídnutou službu nenastoupí. O pracovní návyky tedy zřejmě nejde. Jde pouze o to, jak účelně využít levné pracovní síly a pod nátlakem snížení podpory ji donutit k práci pro obec.

Dobrý stát se pozná podle toho, jak se stará o své potřebné. Stát, který pomáhá obcím zotročovat své potřebné na práci, kterou nemíní adekvátně zaplatit, není dobrým hospodářem.

Senátní návrh zákona schválen a nyní ve Sněmovně, str. 5–9.
Odkaz na tiskovku MPSV, 17. 4. 2015