Prolomit vlny: Žena na kole – přemýšlí, potí se, nebo jak to vlastně je?
To, že je pro ženy jízda na kole stejně normální jako pro muže, je úplně jasné. Pohled na cyklostezky o víkendu to potvrzuje, a pokud ještě někdo tohle dneska řeší, tak ať se nad sebou zamyslí. Přesto se pražský magistrát rozhodl za milion korun obyvatelky hlavního města podpořit projektem Kolo – součást života. Údajně jde o osvětu, kampaň má například ženy povzbudit – abychom si nemyslely, že musíme na kole na pražských silnicích například závodit.
Nevím, kdo zjistil, že si tohle ženy myslí. Moje osobní dlouhotrvající studie nesoucí název Život mezi „normálníma holkama, co jezděj na kole“ ale nikdy nic takového nevystopovala. Žádná žena nechce mezi auty závodit, ale jen a obyčejně dojet v pořádku tam, kam potřebuje. Ti, kdo závodí, jsou taxikáři a předvádějící se řidiči v pátek a v sobotu v noci. Pro někoho možná překvapivě taky hodně (převážně) bílých zásobovacích dodávek.
Neříkám, že podpora cyklistiky v hlavním městě je lichá; naopak: vítám ji a je potřeba, ale jen pokud je smysluplná, což se o této kampani říct nedá. Rétorika, kterou používá, přinejmenším uráží: kampaň má prý taky odbourat strach žen z požadavků na vzhled a hygienu. Co se tím myslí? Představuju si ženu, která chce jezdit městem na kole, mít dokonalý make-up, běloskvoucí blůzku, nepotí se a – nepřemýšlí! Pokud by totiž přemýšlela, věděla by, že může z domova vyrazit o trochu dřív, aby se nezadýchala, nebo se obléknout tak, aby se nezpotila (kdo dnes nezná funkční prádlo?). Jsou to všechno jednoduché a selské rady, na které přijde každý. Ano, i moje kamarádky se mě ptají, co dělám, když se zpotím. Co asi? Prostě přemýšlím a podle toho jednám, což asi na magistrátu nepředpokládají.
Na kole jezdím v hlavním městě čtvrtým rokem, a to vždycky, když to jen trochu jde (někdy to jde i na sněhu a náledí). Na začátku jsem se pochopitelně bála, přiznávám (vlastním řidičák, ale autem nejezdím), odhodlání jezdit bylo ovšem silnější než počáteční strach. A od toho, aby mi s překonáváním strachu někdo pomohl, jsou a byli kamarádi. Takže jezdím, zatím se mi naštěstí nic nestalo, strach jsem překonala a mám z toho dobrý pocit. Taky jsem se naučila se s bezohledným řidičem třeba i pohádat. Je to každodenní lekce s názvem Jak si vážit sama sebe a nenechat se přehlédnout. Přičemž si sama sebe vážím úplně stejně, když jedu v mikině s kapucí a kalhotách nebo v krátké sukni a tílku; řidiče to budu stále a vytrvale učit dál. Jiné ženy ale učit jezdit Prahou na kole nebudu, protože za to je každá zodpovědná sama, i když si lidé na magistrátu myslí, že jsou tu od toho oni.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
