Prolomit vlny: Ženy pod pěti kruhy

19. srpen 2016

Na olympiádu se lze dívat mnohými způsoby a žádný z nich nemá jen jeden, nekomplikovaný výklad: ať už jde o její ekonomický, nacionalistický, potažmo obecně politický, či čistě sportovní rozměr. Zmíněné tři aspekty se v tuzemských médiích rozebírají poctivě, ale jeden rozměr těchto závodů o nejrychlejší časy a nejvyšší počty bodů se u nás – na rozdíl od médií anglosaských – trestuhodně opomíjí.

Přitom je podobně nejednoznačný jako zmiňované tři a navíc mimořádně zajímavý: hry symbolicky a v koncentrované zkratce ukazují postavení žen v dnešní společnosti.

Nejednoznačná je tato zpráva proto, že ji můžeme vnímat dvojím způsobem. Buď jako oslavu ohromných změn, kterými společnost prošla za poslední zhruba stovku let. Ženy si účast na olympiádě vydupaly ze země, a to přes odpor zakladatele moderní olympiády Pierra de Coubertina, který – a málokdo to o oslavovaném velikánovi dnes ví – ženskou účast v klání považoval za „nepraktickou, nezajímavou, neestetickou a celkově nevhodnou“. Odpor, na nějž mimochodem sportovkyně reagovaly tím, že uspořádaly v roce 1922 první alternativní, ženskou olympiádu, kde soutěžily závodnice z pěti zemí, mezi nimi i Československa, a kde běžkyně a skokanka Marie Mejzlíková nenašla přemožitelku v běhu na šedesát metrů a skončila druhá v běhu na sto yardů. A třetí ženskou olympiádu pak za velkého zájmu veřejnosti v roce 1930 hostila Praha, mimo jiné – jak tehdy napsal časopis Pestrý svět – jako „důsledek světové třídy našich borkyň“.

Nebo se na olympiádu můžeme dívat naopak jako na připomínku hořké skutečnosti, že přes všechny tyto změny ženy stále nemají stejné podmínky jako muži a čelí předsudkům a stereotypům. A nejde o to, že by měly být stejně rychlé a silné jako muži. Přestože některé ženy nad svými mužskými kolegy navrch mají – řeč je třeba o fenomenální americké gymnastce Simone Biles, která má v sestavách cviky, které většina mužských gymnastů buď vůbec nezvládne, nebo je provádějí hůře než ona –, stále platí, že mužská a ženská těla se v průměru liší. Muži jsou vyšší a těžší, mají více svalové hmoty a větší kostry.

03688476.jpeg

Jde spíše o to, že olympiáda v Riu znovu ukázala, že na sportovkyně stále ještě nazíráme jinou optikou než na sportovce. Zejména řada sportovních komentátorů a novinářů vnímá účastnice her především skrze jejich krásu či její nedostatek, skrze jejich role manželek, přítelkyň a matek a až ve druhé či třetí řadě jako běžkyně, plavkyně či fotbalistky, podávající sportovní výkony. A to i v situacích, kdy těmito výkony lámou rekordy a přepisují sportovní dějiny.

O americké střelkyni ze vzduchové pistole Corey Cogdell referoval americký list Chicago Tribune v okamžiku, kdy měla na kontě dvě olympijské medaile, jako o manželce hráče amerického fotbalu. Když čínskou skokanku do vody požádal její přítel před zraky planety o ruku, komentovala to BBC slovy, že He Zi zrovna dostala ještě větší odměnu, než byla stříbrná medaile, která se jí zrovna houpala kolem krku. Český deník Blesk informoval o sporu brazilských skokanek do vody jako o „hádce brazilských krásek“. Komentátoři mluví o dospělých ženách jako o děvčatech, noviny rozebírají jejich těla do absurdních detailů.

Nikdo nepopírá, že sportovkyně na vrcholu fyzických sil a v dresech neponechávajících často prostor pro fantazii představují potěchu pro oko nebo že informace o soukromém životě šampionů do zpráv o nich nepatří. Jenže stejnou potěchu pro oko představují sportovci mužští, což mimochodem ráda potvrzuji, a také oni mají soukromé životy, jsou manželi a otci. U nich tyto zprávy ovšem nezastiňují hlavní důvod, proč do Ria dorazili – předvést nejlepší výkon, pokořit rekord, získat medaili. Michael Phelps je prostě famózní plavec a až pak pohledný muž, snoubenec a otec.

Komentáře v rubrice Prolomit vlny vyjadřují názory autora/autorky.

V tomto směru nám tak olympiáda připomíná, že ačkoli si už dnes nikdo vážně nemyslí, že ženy jsou příliš slabé, aby zaběhly delší vzdálenost, jako tomu bylo ještě před sto lety, a že některými činnostmi, třeba střelbou, zrazují svoji ženskost, pořád ještě nestojí s muži na stejné startovní čáře.

autor: Silvie Lauder
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.