Ondřej Píša: Ulice není jen místem poražených

I když odhlédneme od faktu, že zamýšlené reformy současné české vlády mají z valné většiny zatím podobu úvah či dílčích legislativních návrhů, nabízí se otázka: za jakých okolností by do ulic vyšli Češi.

Již od května demonstrují ve Španělsku statisíce mladých lidí, došla jim trpělivost se stavem, kdy zhruba polovina absolventů vysokých škol míří místo do zaměstnání na úřad práce a politika je prolezlá korupcí. Proti rozsáhlému zeštíhlení sociálních výhod se bouří občané na pomezí bankrotu balancujícího Řecka. Britští studenti dali jasně najevo svůj nesouhlas s navýšením školného. Po tři poslední víkendy zaplavují statisícové davy ulice izraelských měst, protože se jim nelíbí vysoké náklady na bydlení a zamýšlené úspory ve státní zprávě a sociální oblasti.
V českých podmínkách jsme se zatím dočkali stávky odborů v dopravě, která v nadsázce učinila hlavní město aspoň na den rájem pro cyklisty, ale zhruba tisícový průvod odborářů Prahou rozhodně neměl parametry masového odporu.

Přitom jako příklad efektivity občanského vzdoru může posloužit Island. Země je sice svou polohou i hustotou obyvatel výjimečná, ale přesto jistě může být v mnoha demokratických aspektech vzorem. Asi nemá cenu připomínat, že ekonomika tohoto ostrovního státu se dostala také do velké krize. Odpor obyvatel ale zde po čase vyústil až ve změny v ústavě a dokonce bylo v referendu odhlasováno, že Island nebude splácet své dluhy vůči Velké Británii a Nizozemsku. Jak toto rozhodnutí obstojí na mezinárodním poli je sporné, ovšem dává jasný signál, že Islanďané nechtějí splácet pohledávky, za které mohou jejich političtí představitelé.

Demonstrace v Řecku|foto: Jaromír Marek

Umí se Češi také postavit za své zájmy? V nedávné minulosti nalezneme několik příkladů, kdy se i u nás zaplnila náměstí. Odmyslíme-li Sametovou revoluci, můžeme vzpomenout třeba iniciativu Děkujeme, odejděte, která na konci devadesátých let kritizovala společenský marasmus, za jehož původce označila politický establishment spojený tehdejší opoziční smlouvou. Desetitisíce lidí přišli na náměstí i za tzv. televizní krize na přelomu let 2000 a 2001. Vzpomeňme ale, že „lidový boj" ani v jednom případě netrval nikterak dlouho a v podstatě všechny tyto protesty vyzněly do ztracena.

Český občan se zřejmě za svá práva a za svůj názor prát nedokáže. Není důležité, zda souhlasíme, nebo nesouhlasíme s připravovanými reformami současné vlády. Zda jsme smýšlející pravicově, či levicově. Věcí, které můžeme zlepšit veřejným vyjádřením svého názoru je dostatek a nejen v politických kruzích. V Německu se svolávají demonstrace kvůli zdánlivě banálnímu kácení stromů nebo sporným stavbám budov. A světe div se, lidé se jich účastní. My máme hospodu a to nejlepší pivo na světě.