Jak se žije v bytě s prasetem?

Seznamte se. Tohle je Nero. Jsou mu tři roky, zatím váží zhruba metrák a se svou majitelkou Helenou žije v suterénním bytě v pražských Vršovicích. Přestěhovali se sem, protože Nero má problém se schody. „Mám vlastní byt v pátém patře bez výtahu. Chodil nádherně, ale jak narost, do schodů je to ještě dobrý, ale ze schodů už to nešlo. Schodiště někdy trvalo i čtyři hodiny... Takže jsem si kvůli prasátku našla suterén. A i tady dělá problémy. Někdy je línější, občas mu to uklouzne, pamatuje si to a stávkuje, třeba dva dny nechce jít ven,“ říká Helena.

Chtěla si pořídit soběstačné zvíře, které není třeba příliš venčit. Na internetu našla miniprasátko. „Vypadlo na mě americký Royal Dandie, maximálně deset kilo, nemusí se venčit, protože chodí jako kočky na písek. Tady je výsledek.“ Stokilový Nero, který ještě pravděpodobně poroste, je nejspíš kříženec vietnamského vepře a divočáka. Nezkušená Helena totiž jako řada dalších naletěla lidem, kteří inzerují roztomilé vepříky třeba i s průkazem původu. Jak brzo zjistila, zmíněné miniaturní plemeno se k nám přitom vůbec nedováží. „Lidi slibujou za účelem prodeje cokoli. Nero neměl mít kly, neměl rejt, neměl narůst. Samozřejmě reje, kly rostou a je to kolos!“

Přestože soužití s teritoriálním a někdy žárlivým prasetem není snadné, Helena by se Nera nevzdala. Její štětináč rád ničí nábytek a napadá návštěvy. „To je založením kočka. Tu taky nedokážete ovlivnit, aby přišla, sedla si atd. Co se prase jednou rozhodne nebo naučí dělat, bude dělat spolehlivě celej život. Jestliže jednou kouše boty, bude je kousat i v deseti letech a vy s tím nic nesvedete. Pokud ho uhodíte, zlomíte neuvěřitelnou důvěru, kterou ve vás má, a bude pak útočit.“

|foto: Robert Candra

Je ale na místě opravit zažité tvrzení, že prase je špinavé a páchnoucí zvíře. Není. V Helenině bytě neucítíte vůbec nic. „Prase obecně je velmi čistotný zvíře. I ten chudák ve chlívku dva na dva metry má tendenci tady kálet, jinde žrát, a když to dovolí prostor, jinde spát. A nikdy se nevyválí ve výkalech jako pes. Vyválí se v bahně nebo v louži, ale výkalům se vyhýbá. Prase navíc vůbec nemá zvířecí zápach, nemá ani potní žlázy.“

Prasata jsou všežravci, krmí se speciálními granulemi, ovocem a zeleninou. Jsou ale mlsná a ráda loudí. „Miluje gumový medvědy Haribo. Ale pozná Haribo, což je strašný. Má rád sýr, vločky s banánem a podobně.“

Helena, která dřív pracovala v zahraničí, je už nějaký čas bez zaměstnání. „Já jsem na takový mateřský dovolený s prasetem, už dlouho. A asi ještě dlouho budu... Prasátko samozřejmě vydrží samo doma, jsou lidi, kteří normálně chodí do práce, a prasátko to zvládá. Není z toho nadšený a když se vrátíte z práce, nemusíte vůbec poznat, že jde o váš byt. Prasata jsou velcí bytoví designéři – já jsem s tím počítala, takže jsem všechno nakoupila v bazaru. A upřímně, jako kuřák víc prokouřím, než on zničil.“

I když má Helena Nera evidentně ráda a věnuje se mu s láskou a péčí, důrazně varuje před pořízením podobného tvora ty, kteří to nemyslí naprosto vážně, a znovu upozorňuje na podvodníky s údajně miniaturními vepříky. Umístit později nechtěné prase do útulku je podle ní prakticky nemožné. „Opakuju, vědět všechno, co vím dneska, prase nemám. Jenže ono si mě nepořídilo, já si pořídila jeho. A prostě to tak je. Já ho nedám. Asi mě dřív sežere,“ uzavírá Helena. „Radši si ho někde pohlaďte, přijďte mezi nás, máme v zimě besídky, v létě kemp, všechno uvidíte. A já speciálně jsem majitelka nejhoršího prasátka v klubu, takže to každýmu ráda rozmluvim. A když je někdo fakt držák, nebude toho litovat.“

|foto: Robert Candra

Český klub majitelů prasátek chovaných v domácnosti: http://prasatkovdomacnosti.cz/