John Cale vystoupí jako sólista v Divadle Archa

Devětapadesátiletý John Cale se do hudebních dějin nesmazatelně zapsal už v polovině šedesátých let, kdy se stal členem americké rockové skupiny Velvet Underground. Jejich debutové album The Velvet Underground and Nico, produkované v roce 1966 popartovým všeumělem Andym Warholem, dnes patří k vůbec nejdůležitějším nahrávkám rockové historie. Následující White Light/White Heat (1967) se o deset let později stalo základní inspirací industriální vlny. V počátcích Velvet Underground vedle sebe stály dvě velmi vyhraněné osobnosti - zpěvák, skladatel, textař a kytarista Lou Reed a avantgardista John Cale, neváhající v rocku efektivně zúročovat kompoziční postupy, které se naučil během svých studií vážné hudby. V roce 1968 se ukázalo, že Reed s Calem se už víc v jedné kapele nesnesou. Znovu se sešli až v závěru osmdesátých let na písničkovém projektu Songs For Drela a roku 1993 na turné krátce obnovených Velvet Underground.

Během posledních dvaatřiceti let vydal John Cale pozoruhodnou řadu sólových desek a spolupracoval na řadě umělecky výjimečných projektů jiných hudebníků. Hned první spolupráce byla velmi charakteristická: album Church Of Anthrax vzniklo s minimalistickým skladatelem Terrym Rileym, k jehož hudebnímu světu měl Cale vždy blízko. Ještě než album stačilo v roce 1970 vyjít, objevila se Caleova písničková deska Vintage Violence, plná silných melodií a ukazující jeho téměř šansoniérské pěvecké kvality. Už začátkem sedmdesátých let bylo jasné, že Cale je opravdu mimořádně silnou tvůrčí osobností. Dokázal se s velkým přehledem pohybovat v naprosto rozdílných hudebních sférách - od klasické orchestrální tvorby k syntezátorům, od jednoduchých a výrazně melodických písniček k nespoutaným experimentům, od meditativně minimalistických ploch k drsnému a útočnému rocku. Názorně to dokumentovaly všechny další desky - Academy In Peril(v podstatě komorní vážná hudba), Paris 1919 (nostalgicky laděné písničky se smyčcovým doprovodem) či Fear (divoké rockové skladby i tklivé balady).

Během let své sólové kariéry měnil John Cale vydavatele tak často, že dnes jeho nahrávky najdeme v katalogu téměř každé firmy zastoupené na našem trhu - Sony Music, Warner Music, Mute, BMG, Globusu i Universal Music. Posledně zmíněný vydavatel má práva na tři desky, které John Cale natočil v letech 1974-75 pro Island. Nebylo to sice dlouhé období, zato však mimořádně plodné. Alba Fear, Slow Dazzle a Helen Of Troy PolyGram před několika lety soustředil na dvojkompakt The Island Years. Album Fear ukazuje Calea jako mistra kontrastů: vedle rockově hutných a textově zdrcujících skladeb na něm najdeme nádherně uvolněné, vznosně vystavěné balady. Procítěným zpěvem a vytříbeným smyslem pro melodii Cale důstojně navázal na svá předchozí písničková alba, temností svých vizí předznamenal třeba pozdější brutální album Sabotage. Fear rozhodně patří mezi Caleovy nejvydařenější projekty, repertoár z něj Cale připomínal na každém ze svých samostatných pražských koncertů. Slow Dazzle bylo albem výrazově jednotnějším, ale už ne tak vzrušujícím. V některých písních dostaly prostor dechy a soulově excitované sbory, což v Caleově intelektuální a evropsky rezervované tvorbě rozhodně není obvyklý jev. V polovině sedmdesátých let měl Cale velké jméno také jako producent, který se významnou měrou podepsal na trvalém úspěchu desek Iggyho Popa, Patti Smithové a hlavně zpěvačky Nico, své kolegyně ze začátků Velvet Underground.

Nápaditost, s níž Cale natáčel sólové, téměř vždy velmi vydařené desky, se zdála svědčit o tom, že tak vyhraněná individualita si ve všem všudy vystačí sama a doprovodné hudebníky potřebuje jen coby ukázněné vykonavatele svých autorských záměrů. Přesto začátkem devadesátých let Cale natáčel téměř všechny desky ve dvojicích s renomovanými partnery: nejdřív s Lou Reedem (Songs For Drella) a Brianem Enem (Wrong Way Up), roku 1992 spolupracoval na albu Sahara Blue s francouzským skladatelem Hectorem Zazou, na obalu alba Last Day On Earth stálo vedle Calea jméno Boba Neuwirtha, písničkáře, který se zatím pohyboval hlavně ve folkových kruzích. S Neuwirthem hrál Cale roku 1994 také v Lucerně, zůstalo však u krátkodobé spolupráce.

Zatím poslední Caleovo písničkové album vyšlo na podzim 1996, nese název Walking On Locusts a ukazuje Caleovu mnohokrát osvědčenou schopnost psát jednoduché, široce akceptovatelné, a přitom velmi inteligentně komponované melodie. Následující koncert v Arše pak byl dokladem toho, že John Cale na pódiu dokáže střídat drsnou rockerskou tvář s interpretací pomalých, melancholických písní, kterých na albu Walking On Locusts najdeme řadu; jednu z nich věnoval bývalému spoluhráči Sterlingu Morrisonovi, jehož smrt před pár lety definitivně stvrdila uzavřenost legendy Velvet Underground. Poté Caleovi vyšla například deska Eat/Kiss, hudební doprovod k dvěma němým Warholovým filmům ze šedesátých let, a album Dance Music - hudba k baletu, inspirovanému tvorbou zpěvačky a skladatelky Nico (1938-1988). Cale býval jejím nejbližším spolupracovníkem, podílel se na jejích vrcholných deskách The Marble Index, Desertshore a The End, dokázal jejím temnýmvizím dát mimořádně působivé aranžérské zpracování. Choreograf Ed Wubbe jí věnoval balet, který nazval jejím jménem, a požádal Johna Calea, aby k němu napsal hudbu. Vedle instrumentální scénické hudby, interpretované devítičlenným souborem Ice Nine, v němž dominují hlavně smyčcové nástroje, je na album zařazena i vynikající píseň Nibelungen, kterou Nico natočila v roce 1969 a která poprvé vyšla až počátkem let devadesátých. V Divadle Archa bude John Cale hrát na klavír a akustickou kytaru, představí i několik úplně nových, na deskách zatím nevydaných skladeb.