Abbás Kiarostamí: „Před divákem jsem zcela nahý“

V Uherském Hradišti se zamiloval do místního publika a diskutoval s ním mimo jiné na masterclass, kde upřímně odpovídal mimo jiné na následující otázky o zdrojích své tvorby, kvalitách svých nových (neíránských) filmů a natáčení ve své rodné zemi.

Studoval jste malbu a stále se jí věnujete. Jaký význam pro vás má malování a jak vaše malby vypadají?
Jako všichni mladí kluci a holky jsem na střední škole chtěl být malířem. Byl jsem pod vlivem Van Gogha a četl jsem jeho knižně vydané dopisy, které psal svému bratrovi. On na mě měl jako první velký vliv a chtěl jsem být Vincentem Van Goghem. Ale zachránil jsem svoji duši a zůstal jsem stranou. Dva roky po sobě jsem byl na univerzitě na přijímacích zkouškách. Napoprvé mě nevzali, napodruhé jo – a až tam na škole jsem zjistil, že moje představa o malbě byla úplně pomýlená, že je to něco úplně jiného a že nebudu malířem. Vlastně jsem na univerzitě nedělal nic jiného, než že jsem seděl v knihovně ve druhém patře a listoval jsem knihami a utvrdil jsem se v tom, že malířem nebudu, protože to je jinde než moje myšlení. Moje myšlení bylo rychlejší než moje ruce, takže škola, která původně měla být na tři roky, mi trvala něco kolem 13 let... V
lastně jsem uspěl ve filmu díky tomu, že jsem neuspěl jako malíř. Filmařem jsem se stal proto, že tam nepotřebuju ani tak svoje ruce jako svoji hlavu. Začal jsem tenkrát dělat plakáty na filmy a reklamy, to byly moje první kroky. Teď už nemaluju, se svými malbami se potkávám jenom u známých, kterým jsem je rozdával, když jsem si ještě myslel, že jsem malíř. Místo toho občas fotím a ty svoje fotky potom obrazově manipuluju a pokouším se z nich vytvořit obraz...

Při íránském Institutu Kanun pro intelektuální rozvoj mládeže jste spoluzaložil filmovou sekci, která byla posléze velmi důležitá pro rozvoj íránského filmu. Jak tehdy fungovala a jak se na její fungování díváte dnes?
To je krásná otázka. Kanun měl velký vliv. Tam jsem začínal pracovat s dětskými herci a tvořit pro dětského diváka. Použitou metodu, kterou vidíte v mých filmech, jsem si osvojil právě tam. Děti mě naučily jednoduchosti. V Kanunu vznikly základy všeho, co v mém filmu je. Je to opravdu škola jednoduchosti. Tahle etapa trvala 20 let a hodně mi to dalo. Jak určitě víte, lidé v mém věku nebo mé pozici nekoukají na všechno růžově. Ale já jsem se naučil koukat na věci pozitivně. Ty děti mě naučily, jak koukat na svět. Díval jsem se očima dětí.

Abbás Kiarostamí|foto: David Kummermann

Debutový film Chléb a ulička (1970), stejně jako Cestovatel (1974) nebo Kde je dům mého přítele (1987), mají dětské hrdiny, kteří mají cíl, za kterým jdou, a silnou vůli se k cíli dostat. Je ta vůle to, co vás na (dětských) hrdinech zajímá?
Já hlavně musím říct, že já sám vůbec nejsem jako ty děti. Režisér má vždycky dva základní možné ideály. Buď hledat své alter ego, někoho, kdo je jako on, nebo naopak někoho, kdo je jiný. A já jsem ta druhá skupina. Hledám postavy odlišné ode mne samotného.

Například ve filmu Chuť třešní (1997) jsou osoby afghánského nebo tureckého původu. Vítr nás odvane (1999) se odehrává v odlehlé kurdské vsi. Jaký význam má etnický původ hrdinů ve vašich filmech?
Neměl jsem apriori v úmyslu ukázat etnickou různorodost Íránu. Šel jsem jen za svým původním plánem natočit to, co jsem měl v úmyslu. Místo pana Badiiho v Chuti třešní jsem se na sedadlo auta posadil já sám a jezdil jsem různě po okolí Teheránu. Když mě někdo zaujal, tak jsem mu řekl, ať si nastoupí. Ptal jsem se ho, jestli mi pomůže se sebevraždou, jak to slyšíte i ve filmu. Bylo vlastně v tomto ohledu dokumentární. Já jsem sice tímto způsobem ukazoval, že v Íránu různá etnika, ale Afghánci ve filmu byli například utečenci po afghánské válce a všichni ti Turci, Afghánci a další jsou v Íránu prostě běžná levná pracovní síla. A ještě chci říct, že jsem měl s sebou skrytou kameru, dával jsem lidem nabídku za pomoc se sebevraždou za vysokou finanční odměnu a ty jejich reakce na mojí nabídku vidíte ve výsledné podobě ve filmu.

Točíte dlouhé komplikované záběry s komplikovanou mizanscénou, pohyby kamery, zároveň s přírodou i lidmi. Jak to plánujete a připravujete?
Levný film, jaký já obvykle dělám, neznamená přijímat všechno, co vám okolí dá. Přijímat horší řešení, aby byl výsledek levnější, to rozhodně nehodlám. To, že je film drahý, je často vina režiséra, toho, že neví, kam má postavit lidi a kameru, a musí použít tři nebo i čtyři. Mám jiné řešení. Vždycky začínám tak, že vezmu malou kameru a jedeme tam, kde chceme pracovat. Začínám studovat okolí a natáčím si záběry, které pak doma studuju a druhý den už jedeme natáčet načisto. Nikdy neopakuju záběry natáčené z různých dalších úhlů pohledu a podobně.

Abbás Kiarostamí|foto: Marek Malůšek

Poslední dva filmy Věrná kopie (2010) a Like Someone In Love (2012)) jste natočil v zahraničí, navíc s místními kameramany. Vyšel impuls od vás, nebo od producenta?
Moje úplně první natáčení v zahraničí vzešlo z nabídky od OSN, abych natáčel v Ugandě o sirotcích po rodičích nemocných AIDS. Ten film se jmenuje ABC Afrika (2001). Další filmy točené v cizině už byly z mojí hlavy, a to proto, že práce v Íránu pro mě začala být namáhavá a těžká. Samozřejmě ale, že zážitek z nich je mnohem menší. Když se moje poslední dva filmy promítaly na festivalu v Cannes, můžu vám klidně říct, že jsem při projekci usnul. Kdežto když se tam promítala Chuť třešní, tak jsem byl úplně v největším stupni napětí a na infarkt. To samé dnes při projekci filmu Vítr nás odvane. Samozřejmě že i nové filmy jsou moje, ale ani herci ani prostor prostě nepatří ke mně. V Íránu to beru tak, že ke všemu, co ve filmu je, mám zodpovědnost. I za kuře, které přeběhne před kamerou. V zahraničí ten pocit nemám. U íránských filmů mám jako autor pocit, že jsem před vámi úplně nahý, že o mně všechno víte, u filmů ze zahraničí ne.

Uvažujete tedy o natáčení opět doma v Íránu, nebo je to nemožné?
Chci se vrátit do Íránu natočit film, ale zatím to nejde. Dostanu sice povolení, ale nebude to probíhat tak, jak já chci. Něco úřady ve filmu nechají, něco ne, a to není můj styl. Na úřadech se často mění lidé, každý se řídí svým vkusem, rozhodnutí a já pak nemám šanci na ničem pořádně a v klidu pracovat.
Za posledních 15 let se žádné moje filmy v Íránu ani nepromítaly. Doufám, že do budoucna se to změní. Neříkám, že v zemi je třeba všechno změnit od základu, ale je potřeba nám filmařům aspoň trochu ulehčit naši pozici, abychom mohli natáčet filmy.

Film Šírin (2008) označujete bez váhání za svůj nejoblíbenější. Proč?
Režiséři mají ve zvyku říct, že nejlepší je ten nejnovější film, aby ukázali, že se pořád vyvíjejí k lepšímu. Já přiznávám, že Šírin je nejlepší. Když jsem film dokončoval, podivil jsem se, že v něm je tolik informací. Ten film stojí na základě milostného trojúhelníku jedné ženy a dvou mužů. Předloha byla napsána před více než 1200 lety. Natočil jsem ten film se 117 íránskými herečkami a až díky tomu filmu jsem zjistil, co je to žena! Do té doby jsem to prostě nevěděl. Nechodím do kina jenom se smát nebo brečet. Film mi musí něco dát. Film Šírin dal mně víc než já jemu...

Abbás Kiarostamí|foto: Marek Malůšek

Odpovědi na otázky Pavla Sladkého a publika masterclass na Letní filmové škole z perštiny tlumočil Reza Mirchi.