James O’Barr: „Byl jsem monstrem“

Původně nebyl určen k publikování, O’Barr se jím snažil vypořádat se smrtí své partnerky, kterou zabil opilý řidič. Vrána byla přeložena do mnoha jazyků, na celém světě se jí prodalo 750 000 kusů. Dočkala se mj. i filmového zpracování, při jehož realizaci tragicky zahynul herec Brandon Lee.

I když jste po Vráně vytvořil i další díla, pro většinu lidí jste prostě „autorem Vrány“. Neotravuje vás stále mluvit o knize, která vznikla před víc než dvaceti lety?
Těžko můžu nemít rád něco, co jsem sám vytvořil a co mi v životě tolik pomohlo. Ani Spidermana nekreslím každý den, a stejně se mě na něj lidi ptají. Vrána je moje dítě, díky němu cestuju po světě, díky tomuhle jednomu projektu můžu dělat, co mám rád. Zdá se, že mě nikdy neunaví kreslit tuhle postavu nebo o ní mluvit. Je to důležitá součást mě, je to velmi osobní příběh, založený na skutečné události. I když má určitou auru fikce, je velice autobigrafický. Jsem si jistý, že na mém náhrobku bude stát: „James O'Barr, autor Vrány“ – a mně to vůbec nevadí.

Je známo, že Vránu jste psal původně jako čistě soukromou formu terapie, abyste se vyrovnal s tragickou smrtí vaší partnerky. Je pro vás náročné veřejně probírat takto intimní záležitosti?
Radši o tom mluvím na papíře. Je to sice už třicet let, ale pořád je to rána, která se nehojí. Něco takového nepřekonáte, jen se s tím naučíte žít. Radši tyhle depresivní věci hodím na papír, než bych chodil a ukazoval je veřejnosti.

Obálka komiksu Vrána Jamese O'Barra|foto: Oficiální stránky Jamese O'Barra

Hned po téhle tragické události jste se nechal odvést do armády...
K námořní pěchotě!

...dobře, k námořní pěchotě, chápu, že pro Američana je v tom asi značný rozdíl. Přivedlo vás to každopádně do Berlína. Měl jste tehdy šanci nasát atmosféru téhle metropole na přelomu 70. a 80. let?
Tehdy byla dost tíživá doba, ve vzduchu visela spousta teroristických hrozeb. Na hodně známých míst, do barů a podobně jsme nesměli chodit. Nebyl to zrovna vrchol studené války, ale pořád byla přítomná. Sověti tehdy provedli invazi do Afghánistánu, takže jsme byli připraveni, že každou chvíli můžeme nastoupit do války proti Rusům. Bylo to hodně napjaté období.

A stíhal jste umělecké, kulturní dění v tehdejším Berlíně?
Něco ano... Maloval jsem přímo pod Berlínskou zdí, vlastně jsem tam vytvořil Vránu. Měl jsem tam nějaké přátele, kteří mi město ukázali. Po nějaké době jsem si sehnal vlastní byt mimo základnu, takže jsem měl šanci něco pochytat. Vždycky mě frustrovalo, že Němci odmítali mluvit o válce. Jako by se to nikdy nestalo. Strašně mě to zajímalo, chtěl jsem o válce slyšet od obyčejných lidí, ale oni o ní nemluvili. Plul jsem třeba po Rýně na parníku a po obou březích byly vidět spousty bunkrů. A průvodkyně ukazovala na všechno možné, jen ne na ty bunkry. Chtěl jsem o válce slyšet od Němců, protože samozřejmě ne každý byl za války nacista. Zajímal mě pohled obyčejných lidí, ale ti to tehdy odmítali.

Vrána je prošpikovaná odkazy na mimo-komiksové umění, citacemi z poezie prokletých básníků, textů Joy Division nebo The Cure. Ty jsou jasně označené a jednoduše identifikovatelné. Odkud jste ale čerpal výtvarnou inspiraci?
V době, kdy jsem Vránu tvořil, to tak jednoduché nebylo. Tyhle kapely tehdy byly ještě hodně obskurní. Joy Division a raná alba The Cure pro mě byly dary z nebes. Má manželka se později divila, jak můžu neustále poslouchat tuhle depresivní hudbu, pro mě to ovšem nebylo depresivní, ale útěšné. Někdo jiný na světě přesně věděl, jak se cítím, nebyl jsem jediný. Jednu dobu jsem se pak docela bál, že mě zažalují za to, že jsem použil jejich texty, aniž bych si vyžádal svolení. To jsem nicméně později získal, a dokonce jsem dostal dopisy jak od členů New Order, tak od Roberta Smithe, kde mi děkovali, že jsem jejich hudbu pomohl představit lidem ve Státech, kteří o ní předtím nikdy neslyšeli. Myslím, že to bylo tak pět let před boomem post-punku, industriálu a podobně.

A ty vizuální inspirace?
Staré expresionistické filmy, Kabinet doktora Caligariho a další němé filmy téhle éry. A film noir čtyřicátých let. Syrové rámování, ostré úhly kamery. Měl jsem to v hlavě podobně. Do některých míst v mé mysli by se báli vkročit i pavouci. Tohle se mi zdálo jako perfektní vizuální metafora pro to, jak jsem se cítil.

Černobílá kresba je v komiksu pro svou čistotu a sugestivnost hodně populární. Proč jste tuhle variantu pro Vránu zvolil vy?
Od začátku jsem si při kreslení představoval černobílý film. Později mi nabízeli hodně peněz, abych vytvořil i kolorovanou verzi. Podle vydavatelů se černobílé komiksy prodávají hůř než ty barevné. To je nesmysl. Černá a bílá k tomu příběhu sedí. Pětadvacet let odmítám nechat Vránu kolorovat. Velmi ostrá černá a bílá, v tom příběhu není moc šedých oblastí. Prostě mi to připadalo na místě. Ale jsem i velký příznivec barev, maluju taky obrazy a na KomiksFEST!u vystavuju i hodně prací v barvách. Je fajn, že s barvami dokážu dělat to samé jako s černou a bílou, když se podíváte na moje barevné kresby nebo malby, hned víte, že jsem je dělal já. Mají stejný feeling.

Celou Vránou prostupuje motiv krvavé, násilné, nelítostné pomsty. Hlavní postava v jednom místě říká, že kdo chce bojovat s monstry, měl by si dát pozor, aby se sám jedním nestal. Měl jste někdy i vy pocit, že se stáváte monstrem, třeba když jste prý po návratu do USA chtěl zabít muže, který zavinil smrt vaší partnerky?
Ano, byl jsem takovým monstrem. Po smrti své snoubenky... Ne že bych přímo chtěl zemřít, ale nezáleželo mi na tom, jestli se to stane. Záměrně jsem se dostával do nebezpečných situací, postřelili mě, pobodali, srazilo mě auto. Ale pořád jsem tady. Časem jsem to monstrum dokázal zkrotit, spřátelit se sním. A nasměrovat ho na papír. Už nejsem zdaleka tak sebedestruktivní, jak jsem býval.

Vránu pronásleduje podivná, tragická „kletba“. Při natáčení filmové adaptace byl nešťastnou náhodou zastřelen představitel hlavní postavy Brandon Lee (syn legendy kung-fu filmů Bruce Leeho), došlo k nehodě členů štábu, k požáru, při přípravě českého vydání knihy se prý záhadně ztrácely soubory z počítačů a dokonce se propadla podlaha v tiskárně... Co tomu říkáte?
Neveřím na kletby a podobné věci. Ale ten příběh se zrodil z utrpení a jako by si to s sebou nesl dál. Jako dítě s černým balónkem v ruce, pořád je to s ním. Při natáčení druhého dílu filmu byl kriticky zraněn jeden z kaskadérů. To všechno jsou podivné nehody, za které nikdo konkrétní nemohl. Zdá se tedy, že Vrána má nad sebou nějaký temný mrak. Na druhou stranu třeba při natáčení amerického seriálu The Dukes of Hazzard v 80. letech zemřelo dvanáct lidí... Takže jestli v tom chce někdo vidět kletbu... Osobně spíš cítím, jako by Vrána za sebou vláčela určitou tragédii. Jako paličatého psa na vodítku.

Podepsaný komiks Vrána|foto: Standa Soukup

Pojďme od Vrány k tomu, na čem jste pracoval potom.
Protože jsem samouk, který nikdy neměl žádné výtvarné školení, po dokončení Vrány jsem si vzal takové osobní volno, ve kterém jsem se snažil naučit trochu víc řemesla. Teorii barev, malbu. Oženil jsem se, založil rodinu a nějaký čas se věnoval jí. S umělci se ale jak známo velmi špatně žije, takže to nevydrželo moc dlouho. Dokážeme se do věcí intenzivně ponořit. Musel jsem své ženě neustále vysvětlovat, že nic neprovedla, že se jen na něco soustředím, proto jsem s ní dva dny nepromluvil... V tom volnu jsem se tedy snažil pracovat na svých výtvarných a vypravěčských dovednostech, při psaní Vrány jsem propadal frustraci, že některé pasáže nedokážu správně podat. A po dlouhé době mi má napřesrok vyjít asi pět projektů.

Jeden z nich bude asi váš grafický román Sundown, který má být dostupný přes iPhony a iPady.
Ano. Je to spaghetti-westernové přepracování Čaroděje ze země Oz. Čtyři postavy se vydají na cestu, ve finále každá z nich chce něco jiného. Líbil se mi nápad zasadit ten příběh do násilnických časů Divokého západu. A jsem velký fanoušek spaghetti-westernu. Je to tři sta malovaných stránek na různě deformovaných bílých panelech, žádné typické komiksové rámečky. Pracoval jsem na tom posledních šest let. A u vydavatelství IDW vyjdou taky tři nové knihy s Vránou. Příběh Erica a Shelley skončil, byl odvyprávěn. Použil jsem základní východisko lásky, spravedlnosti a odplaty. To jsou univerzální témata platná v jakékoli situaci. Kniha, kterou právě dokončuju, se odehrává v koncentračním táboře za druhé světové války. Je o muži, který vyjde z plynové komory – a není vůbec, ale vůbec šťastný...

Využívá podle vás současný komiks dostatečně potenciál digitálních médií, jako si s ním pohrává třeba Scott McCloud, nebo jde spíš o „naskenované“ knižní a sešitové verze?
Viděl jsem velmi málo komiksů, které by plně využívaly tyhle možnosti. Zcela určitě je to budoucí cesta, tradiční tisk postupně vymírá. Láme mi to srdce, ale je to tak. Na začátku jsem z toho rozhodně nebyl nadšený, přece nebudu číst knížky v laptopu. Ale třeba barvy na iPadech jsou dneska fantastické... Je těžké spekulovat, pořád jsme v jakési úvodní fázi, kdy se teprve zjišťuje, co bude fungovat a co ne. Je tolik možností, které je třeba prozkoumat, například jak udělat interaktivní komiks... Určitě je to budoucnost, jen se zatím neprošlápla ta správná stezka.

Co jste ve vysílání slyšet nemohli, protože během písniček jsou vypnuté mikrofony (a je to dobře):
- James v Berlíně kreslil vojenské manuály, třeba pro to, jak nakládat s mrtvolami. Jako předlohy dostával fotky skutečných mrtvých těl s různými děsivými zraněními. Tak se učil lidskou anatomii. Ve svém volnu často utíkal ulevit nervům z Berlína do Amsterdamu k tamním lákadlům.
- James nemá rád současnou elektronickou hudbu. Poslouchá staré kapely z okruhu labelů Touch and Go a Amphetamine Reptile – Rapeman, Big Black, The Jesus Lizard, Helmet, Tar nebo Chokebore.
- James si liboval, že během rozhovoru ani jednou neřekl slovo motherf*cker. Prý se úspěšně zbavuje nánosu třiceti let života v drsném Detroitu.