Internetová celebrita FattyPillow má recept na slávu: Prostě jsem to zapnul a zbláznilo se to

Při streamování v jeho podání nejde ani tolik o hraní, sype na sebe popcorn, polévá se šampaňským, vypráví historky, dělá si legraci ze své nadváhy nebo rapuje. Podle žebříčku magazínu Forbes mu všechno tohle na internetu vysloužilo větší vliv než třeba moderátorovi Leoši Marešovi, rapperu Vladimirovi 518 nebo ministru financí Andreji Babišovi. Chtěl být slavný, ale cesta k úspěchu nevedla přes pódia hiphopových koncertů, kde vystupoval jako nadějný rapper. Nemusel nikam chodit, stačilo se doma v Třebíči připojit na internet. Pomíjivost této instantní slávy si však FattyPillow dobře uvědomuje.

YouTube nebo streamovací platforma Twitch, jejímž předním tuzemským představitelem jsi, jsou klíčem k instantní slávě – byl to tvůj plán, nebo úspěch přišel sám?
Plán to nebyl. Sledoval jsem jiné twitchery, o Youtuberech jsem ani nevěděl, tam jsem poslouchal Eminema. Koukal jsem, že na Twitchi jsou nějací lidé, kteří hrají a jsou za to hodnocení. Můžou tak dělat, co je baví. Vždycky jsem rád hrál hry a taky jsem u toho počítače trochu přibral. Říkal jsem si, co budu dělat v budoucnu? Budu loupat cibuli jako vyučený kuchař? Ne, to nechci. Měl jsem počítač k ničemu, člověk k tomu potřebuje pořádný stroj, tak jsem si půjčil peníze a zkusil jsem to. Nečekal jsem to, co se nakonec stalo. Prostě jsem to zapnul a zbláznilo se to.

Vypadá to jako snová kariéra, ale je na této práci něco, co by tě opravdu štvalo?
Jediné, co mě štve, je, že československá komunita je trošku, neříkám zaostalá, ale zkrátka pomalejší. Spousta mladších dětí je agresivní a snaží se Youtuberovi až rozkazovat. Má s tím problém spousta lidí. Člověk chce natáčet to, co ho baví, ale lidi se snaží požadovat to, co baví je. Přijdou na stream, já hraju nějakou hru a on začne do chatu psát: „Dělej, dej tam tohle a tohle, tady to je nuda.“ V tomto je naše komunita pomalejší. V zahraničí jsem nikdy neviděl, že by diváci psali streamerovi, co má dělat.

Jsou ještě nějaké další velké rozdíly mezi domácí a zahraniční scénou?
Dostávám od lidí dobrovolné příspěvky, které mi dávají jako umělci, řekněme. Pošlou mi například 100 korun, když je stream baví – je to dobrovolné, nic povinného. V Česku jsou ale fanoušci závistiví. Všichni lidi pak píšou, že to dělám pro prachy. V Americe se nic takového nestane. Tam lidi chápou, že člověk se musí něčím živit, pokud to chce dělat na plný úvazek. U nás nechápou, že do toho musím investovat čas, musím mít techniku a taky musím platit účty.

Taky musíš tak trochu vyšlapat cestu streamerům tím, že jsi jedním z prvních, kdo to u nás jede takto ve velkém.
Přede mnou už byli někteří dost známí streameři. Udělal jsem to úplně jinak, tak šíleně, že mě najednou sleduje tolik lidí. Snažím se motivovat lidi, ať do toho jdou taky. Spousta lidí začala se streamováním – ukázal jsem jim cestu. Že máte šanci prorazit, i když jste jiní. Když viděli, že může prorazit takový magor, tak to teď zkouší každý druhý.

FattyPillow uprostřed s Jirkou Špičákem a Milošem Hrochem|foto: Matěj Schneider

Jak vypadá tvůj běžný pracovní den? Máš nějaký harmonogram?
Ne, právě že ne. Někteří streameři si vypracovávají týdenní plány. Já to nedělám z jednoho prostého důvodu, tak bych z koníčka měl prostě práci. Byla by tam ta povinnost. Dělám, co mě baví – pokud mám ve čtvrtek chuť na tohle, tak si zahraju tohle. Nebudu lákat na to, že ve čtvrtek budu hrát Counter Strike, což všichni hráči znají. Nebudu si to psát – dělám si, co chci.

Říkáš, že to není práce, ale vyděláš si na sebe.
Je to zábava, která mě živí – to je největší štěstí, co člověk může mít.

Magazín Forbes tě zařadil mezi nejvlivnější osobnosti českého internetu, ostatně za tebou byl ministr financí Andrej Babiš nebo Vladimir 518. Máš obrovský vliv na mládež – uvědomuješ si to?
Chápu to. Všichni se mě na to ptají. Forbes jsem viděl, nikdy mě nenapadlo, že bych se v takovém žebříčku mohl objevit. Spousta Youtuberů a internetových celebrit bude hodně slavných – na sociálních sítích můžeme věci měnit. O té zodpovědnosti vím, říkám si proto: trošku se klidni, dívají se na tebe třináctileté děti, které se zrovna v přemýšlení vyvíjí. Možná to pochopí tak, že být tlustý je dobré, začnou schválně jíst, protože budou chtít vypadat jako já, jako jejich vzor. Nebo budou cákat šlehačku na kámoše. To nechci. Když potkám nějakého diváka, fotí se se mnou třeba děcka v obchodních centrech, snažím se jim vysvětlit, že jedna věc je show a druhá je reálný život. Nakonec jim vždycky řeknu: nemluv sprostě. Snažím se dávat motivace do života, že je jedno, jak kdo vypadá, pořád si může jít za svým snem. Uvědomuju si, že mám vliv.

Andrej Babiš, který se umístil v žebříčku Forbesu až několik míst za tebou, si pravděpodobně své projevy pečlivě připravuje. Jak ty se chystáš na show?
Já jsem improvizátor. Jediné, co si v hlavě poskládám, jsou příběhy ze života, které vyprávím. Samozřejmě je trošku přikořením, ale pravdivý základ je v životě. Vždycky je to improvizace.

Je to něco, co tě naučily rapové freestyle souboje?
Tohle mi nikdy nešlo, vždycky jsem byl hrozně opilý. Teď už nepiju. Něco jsem tam blábolil a najednou jsem vyhrál nějaký freestyle v Třebíči, odkud pocházím. Byla to taková opilecká akce. Lidi ani nemohli vědět, co říkám – šlo o to, že tam skáču a dělám bordel. Nemyslím si, že mě to nějak připravilo na to, čím se živím. Šlo spíš o to, že jsem se nikdy nebál mluvit. To je nejdůležitější.

Proč skončil tvůj rapový projekt Tlustej Kárl? Pokud tedy skončil…
Já skončil tak šestkrát. Měl jsem depresivní období. Jednou za půl roku jsem napsal nějaký song, neřešil jsem ale, že jsem rapper – chtěl jsem akorát být slavný. Vždycky jsem chtěl být hrozně slavný. Tak jsem natočil rap a dal to na internet. Lidi pak hned říkali: „Dělej, narapuj něco dalšího, Kárle.“ Pak jsem zas chytl depku, že nechci být slavný, ale chci být doma a hrát hry. Bylo to jako na houpačce, bortil se mi svět. Chtěl jsem být schovaný doma, hrát hry a nechtěl jsem být slavný. Pak jsem zas chtěl být slavný, chtěl jsem být známý rapper a herec a všechno. Ukončil jsem to proto víckrát. Nahrál jsem na YouTube skladbu, kterou se mnou udělal slovenský rapper Delik a měla asi 300 tisíc zhlédnutí. Někdy potom jsem jeden den přišel a vymazal ji ze svého kanálu. Dneska by to mělo přes miliony. Ani nevím, proč jsem to smazal.

Jak vznikla spolupráce s DJem Fattem z TyNikdy Records?
Zdravíme DJe Fattea! My se nějak seznámili právě přes Delika. Jednou jsem se zastavil na jeho koncertě, představil mi nějakého člověka. Ten na mě: „Jo zdar, ty seš ten Kárl, ty seš šéf!“ Říkal jsem si, to je snad nějaký fanoušek. Za půl hodiny ho vidím na pódiu a zjistím, že je to rapper Idea z TyNikdy. Já to nevěděl. Idea mě pak seznámil s Fattem, s tím jsme se bouchli pupkama a pak mi poslal nějaké beaty. Nedávno mi posílal další, ale ta moje lenost… Takže z toho nakonec nic nebylo.

Postaví se Tlustej Kárl nebo nějaká tvá další rapová inkarnace ještě někdy na pódium, odkud se spustí na diváky tatrankový déšť, jak je tvým zvykem – nebo už budeš rapovat jenom před monitorem při streamování?
Já si myslím, že jo. Nechci ale nic slibovat. Mám víc času a taky kontakty na studia, kam můžu zajít. Dřív to bylo hrozně těžké, musel jsem si půjčit peníze a nahrát to. Pak mi nezbyly peníze na brambůrky. Myslím si, že teď mám šanci. Baví mě to. Přitáhlo by to spoustu dalších fanoušků. Kdybych nahrál rap na svůj kanál, kde mám hodně odběratelů, pustilo by si to hodně lidí. Šlo by to dotáhnout daleko.

Sleduješ současné rapové trendy? Často na sobě máš tričko Wu-Tang, když vysíláš.
Já to nikdy neposlouchal. Tričko Wu-Tang mám, dřív jsem hodně poslouchal old school rap jako Wu-Tang nebo B.I.G. Neuznávám moc novodobý rap. Československou scénu moc nemusím. Vím, že je tu spousta dobrých rapperů, ale neposlouchám to. Kdyby se mě ale někdo zeptal na nejoblíbenější desky, tak jsem ten největší nouzák, řekl bych asi jen Eminema nebo Biggieho.

Vydá Tlustej Kárl někdy tu svou velkou desku, o které mluvíš už léta?
Mluvím o ní už asi tak deset let. No, kdo ví? Rád bych. Nejradši bych se spolčil s nějakými rapovými celebritami – kdyby to vyšlo a udělali jsme něco šíleného, byl by to boom. Vím, že na to mám. Vím, že bych to zandal.

Když nad tím tak přemýšlíme, máš to aspoň trošku naplánované, nebo se ti to vymklo z rukou? Víš, kam to půjde dál?
Asi samospádem jako vždycky. Od začátku jsem netušil, že se to stane. Nenapsal jsem si byznysplán, najednou se to stalo – byl jsem ve zprávách, boom, napůl jsem se z toho zbláznil, takže to bylo psychicky náročné. Mám nějaké vyhlídky. Vím, kam to posunout, až budu mít třeba čtvrt milionu odběratelů. Ale nevím, co se bude dít.

Změní se výrazně podoba tvých show?
Jak jsem říkal, mám takový malý plán, až bude víc odběratelů na YouTube. Tolik se tomuto kanálu nevěnuju, jsem spíš na Twitchi, ale chci s tím začít. Ruku v ruce s tím půjdou kvalitnější videa a nějaké další srandy. Pořád to ale budu já – bude to pořád ten starý blázen, ale v lepším provedení.

My ti děkujeme za rozhovor a na závěr se tě musíme zeptat na jednu věc – kde jsi přišel ke svému koblihovému blingu, tedy přívěsku?
Koblihový bling je docela známý. Je od jedné kamarádky, která mi už předtím udělala hamburgerové a pizzové náušnice. Ty mi taky slušely. Pak mě jednou napadlo, že potřebuju na ten řetěz něco pořádného. Říkám jí: „Prosím tě, neumíš udělat koblihu?“ Za několik dní mi ji přinesla – divil jsem se, jak je těžká, váží asi půl kila. Krk mám nabušený jak Arnold. Od té doby se mě na to pořád někdo ptá. Koupit se to nedá, jedině v obchodě si můžeš koupit takovou tu růžovou koblihu a dát si ji na řetěz.