Laurie Anderson: Psi jsou vynikající publikum pro improvizovanou hudbu

Kdo viděl váš film, musí říct: Vy jste ale měla báječného psa!
Ano!! Já vím. Naprostý poklad. A radost.

A přece jste se o vaší fence, krysaříkovi Lolabelle, rozhodla vyprávět až po její smrti.
Ne tak úplně. Pes se vždycky stane součástí vaší rodiny a vašeho života. A já vyprávím příběhy o sobě a svém životě vlastně pořád. Takže pes se v nich tu a tam objevil. Když jsem před několika lety podnikala dlouhou pěší cestu po Francii a místní si mě podezřívavě prohlíželi, mohla jsem na otázku, co tam dělám, vždycky říct: Já tady jenom venčím svého psa.

Strávila jste teď se psy dost času. Řada se jich objeví ve filmu Psí srdce, pořádáte koncerty pro psy: dokonce na tak exponovaných místech, jako jsou newyorské Times Square a Opera v Sydney. Co jste se při tom o psech dověděla?
Řekla bych, že psi jsou mnohem víc ukotvení v přítomném okamžiku než lidi. Shodou okolností hned zítra děláme další koncert pro psy, na venkově ve státě New York. Budeme dvě, cellistka a já. Budeme improvizovat. A vypadá to, že psi jsou skutečně vynikající publikum pro improvizovanou hudbu. Protože tam nikdo neví, jaká bude další nota. Jeden hráč zahraje subbas, který vám rozkolísá rovnováhu, vy zahrajete bluesový bluetón a říkáte si: Wow! Kam se to s tou hudbou řítíme? Psi to oceňují; lidé mají někdy mnohem konkrétnější očekávání. Psi tam prostě jsou a poslouchají. Vlastně uplatňují buddhistický přístup.

Jak vybíráte hudbu pro psy a jaký rámec psím koncertům dáváte? Zkoumala jste třeba, jak psi vnímají zvuk?
Ano. Část toho průzkumu proběhla neformálně, protože psi občas bývají s námi v nahrávacím studiu, tak jsme si všímali, co se jim líbí. Na co reagují téměř se strachem, to jsou nízké subsonické zvuky: vadí jim i hrom. Na některých představeních se při silných basech psi doslova třásli: jakmile jsem pochopila spojitost, nejnižší frekvence jsme eliminovali. Pak jsem se naučila být stručná: psi neudrží pozornost dlouho, takže symfonii by neocenili. A jednu věc mám skutečně moc ráda: na konci, poté, co byli po celý koncert zticha (což obvykle zvládnou), dostanou prostor, aby se sami projevili. Vybídneme je k tomu a oni třeba pět minut společně štěkají a vyjí. Je to jeden z nejkrásnějších zvuků, co jsem kdy slyšela. Fungují jako smečka. Konečně, u lidí je to taky tak.

Jedno album Lou Reeda se jmenuje Magic and Loss, Kouzlo a ztráta. Oba ty pojmy jsou silně přítomné ve vašem novém filmu Psí srdce, jako by to bylo vaše Magic and Loss…
Těší mě, že to říkáte: tuhle desku mám nesmírně ráda. Mám ráda všechna Louova alba, ale tohle patří k mým nejoblíbenějším. Zároveň mě nikdy nenapadlo srovnávat naše dílo: myslím, že to není možné, jeho a moje hudba jsou tak rozdílné, že se to prostě nedá.

V tom filmu vyprávíte o tom, jak odešel váš pes. A jak odešla vaše matka. A na konci zní hudba vašeho muže, Lou Reeda. A v tom filmu říkáte, že je třeba umět procítit smutek, aniž by člověk byl smutný.
Je to jedna z klíčových vět filmu. Vyslovil ji můj buddhistický učitel Mingyur Rinpoche. Řekl: Trénuj to. A tak to zkouším. Je to věc, se kterou je třeba se utkat. Protože na světě je velmi mnoho smutných a tíživých věcí: a když je zkusíte vytěsnit, zapomenout na ně a předstírat, že se nedějí, tak to je prostě hloupé. Protože si vás najdou. Víte, na univerzitě ve Wisconsinu probíhá takový průzkum: zkoumají nejšťastnější lidi světa. A mimo jiné jim pouštějí nahrávky silně nepříjemných zvuků. Zjistili, že ti lidé se při nich vůbec necítí strašně. Nejsou ani bůhvíjak šťastní: prostě se cítí vyrovnaně. A buddhisté říkají, že tak nějak je to i se životem a smrtí: měli bychom si je klidně a opravdově prožít. Smrt tu není proto, abychom naříkali a hroutili se, je tu proto, abychom ji pochopili. To na mě jako umělkyni udělalo dojem! Buddhismus a umění nakonec říkají totéž: Vnímej. Uvědomuj si, co se děje. Buď bdělý. Nemusíš ničemu věřit, nemusíš nic vykonávat. Nikdo ti neříká, co máš dělat. Mluv sama za sebe, nikdo druhý za tebe nemluví. No a já jsem posedlá potřebou mít věci pod kontrolou: takže tohle beru.

Z filmu Psí srdce |foto: Film Europe

Kdy vás vlastně poprvé v životě zaujaly myšlenky buddhismu?
Nejspíš v době, kdy mi bylo pět let. Nechci, aby to znělo směšně, ale odmalička jsem sama od sebe byla vyznavačka nebes. To, co nás učili v nedělní škole o nebi a peklu, jsem si konkrétně nepředstavovala. Ale měla jsem pocit, že nějak pocházím z nebe a že do nebe se nakonec zase vrátím. Nebe pro mě bylo vždycky obrazem radosti a svobody: vlastně se k němu obracím dodnes, funguje to. Když je mi těžko, podívám se na oblohu. Pocítím štěstí a prostor. Pocítit vesmír, to se mi nikdy neomrzelo. Zrovna teď pracujeme na projektu virtuální reality: vytváříme virtuální model hvězdné oblohy, strašně mě to baví. Nebe koneckonců hraje roli i ve filmu, mluvím o něm ve spojení s jedenáctým zářím. Ten velký prostor nad námi se může stát zdrojem nečekaného strachu: jak pro mého psa, který na procházce zjistil, že na něj mohou útočit dravci a on náhle hraje roli kořisti, tak pro nás všechny.

Ve filmu vyprávite i o dohledu státu nad občany, který se v digitální éře zdokonaluje. A není pochyb, že pod Donaldem Trumpem by se stal ještě intenzivnějším, byť ve jménu bezpečnosti. Jako svobodná umělkyně: Obáváte se Trumpa?
Obávám se ho jako každý jiný. Jako zlého snu, který se může změnit ve skutečnost. Myslím, že on velmi jasně a přímo promlouvá k lidem, kteří jsou zoufalí a chudí. A nevidím odpovědnost, se kterou by za svými slovy stál. A cítím se provinile, protože těch lidí je mnoho: jako bychom se probudili a náhle viděli, že jich je víc, než jsme mysleli. Že jsou lidi, kteří nemají na léky a na jídlo a bydlí na zadním sedadle svého auta. Dlouho jsme přemýšleli nad digitální kulturou a vedli o ní dlouhé řeči: a při tom si nevšimli, že už tu není skoro žádná střední třída. Protože věk počítačů ji eliminuje, bere jí práci. Dřív jsem byla v kontaktu s dvaceti společnostmi kolem vydávání hudby: dnes je to jedna, Apple. Jediný subjekt hudbu distribuuje, prodává, reprezentuje, všechno. Takže takzvaná digitální revoluce v mnoha ohledech vyústila v naprostou katastrofu – pro řadu lidí, kteří v reálném světě přišli o práci. Zprvu jsme si toho nevšimli. A teď jsou všichni ti chudí, kteří patřili ke střední třídě a tvrdě padají ke dnu, pořádně naštvaní. A jejich zloba je oprávněná. Digitální revoluce a Trumpovy šance prostě neblaze souvisejí, ať už máme technologie rádi nebo ne.

Z filmu Psí srdce.png|foto: Film Europe