The Horrors: „Škatulkám se nevyhýbáme“
The Horrors působí v osobním kontaktu zakřiknutě až netečně. Jinak vstřícně naladění kluci rozhodně nesrší komunikační energií extrovertů, kteří by se chtěli předvádět na pódiu, a na některé otázky jako by zapomínali odpovídat.
Ostatně i jejich vystoupení na Colours of Ostrava, před kterým následující rozhovor vznikl, působilo na mnohé milovníky nahrávek The Horrors poněkud ospale. Následující interview je tedy spíš jakýmsi fragmentem ze setkání s pětičlennou kapelou, kterou snad někdy uvidíme i v některém z českých klubů, kde by se mohli více uvolnit.
Nové album Skying jste nahráli bez podpory producenta a ve vlastním studiu. Nebylo to jako začínat úplně znovu? Není nakonec těžší rozhodovat o finálním tvaru vzhledem k větší časové volnosti?
Joshua Hayward: Bylo to jako učit se něco nového, což je velmi vzrušující.
Faris Badwan: Myslím, že samotné písně se svým způsobem nakonec rozhodnou samy, kdy už jsou hotové. Zároveň si vzájemně důvěřujeme, poznáme, kdy jsou věci hotové, nebo přinejmenším víme, kdy se nám něco líbí a něco považujeme za dost dobré.
Tom Cowan: Ani jsme nikdy neměli producenta, který by nám říkal, jak mají písně vypadat. Vždycky jsme je už měli připravené dopředu a spíš jsme se je později snažili napasovat do určitého zvuku, než aby nám nějaký producent říkal: Kluci, myslím, že tyhle písně jsou ok, a tyhle byste měli vypustit.“
Faris: Nepotřebujeme slyšet nějaký objektivní názor, protože věříme vlastnímu vkusu.
Joshua: Ale vlastní studio ti umožňuje víc probádávat různé cesty, což je určitě důvod, proč Skying zní tak, jak zní. Pořádně jsme mohli sami všechno provětrat a vytříbit.
Předchozí album Primary Colours jste nahrávali s Geoffem Barowem z Portishead. To nebyla dobrá zkušenost?
Faris: Došlo k tomu tak, že jsme ve skutečnosti potřebovali někoho, kdo by naší nahrávce dal určitý cejch. Protože Geoffův přístup spočíval spíš v tom, že nás chtěl jenom nahrát, než aby s námi pracoval jako producent.
Tom: Geoff nás nakonec stejně svým způsobem produkoval. Říkal nám, co máme dělat.
Skying je plné synťáků – nemáte trochu strach, že by vás publikum mohlo vnímat jen jako další synth-popovou indie skupinu, kterých je vůkol přespříliš?
Tom: Vytváříme náš zvuk jen podle toho, jak chceme znít. Určitě se nesnažíme vyhýbat nějakému konkrétnímu popisu nebo žánru, do kterého bys mohl naši hudbu zařadit. Myslím, že hudba, kterou vytváříme, je kombinací velké spousty muziky, kterou posloucháme a kterou jsme po celý život vnímali. A naše hudba je jejím výsledným produktem. I proto nakonec nezníme jako nějaký konkrétní žánr. Protože jsme si nikdy neřekli: „The Horrors budou synth-popová kapela, indie kapela nebo budeme hrát kraut rock.“ Jenom jsme si řekli, že spolu půjdeme do studia a uvidíme, co z toho vyleze.
Faris: Odkud máš tenhle prsten?
To je stříbrný prsten Leonarda Cohena z jeho posledního turné. Prodával ho jako merchandise.
Faris: Fakt? Dost dobrý. Myslím, že jeho obličej by byl skvělý na mincích, má na to ideální profil.
Mluvíme-li o starších skladatelích, zdá se, že vás hodně inspirují. Na Primary Colours jsi přímo citoval píseň She Cried od Rowlanda S. Howarda.
Faris: Ale to není jeho píseň. Je od Jay & The Americans, kteří ji napsali v 60. letech, a pak ji ještě Shangri Las předělali do He Cried.
Nedávno jste také předělali skladbu Shadazz od Suicide. I proto jsem možná čekal, že nové album bude syrovější a tvrdší.
Tom: Myslím, že na Skying jsou pěkně tvrdé momenty, možná víc než na čemkoliv, co jsme dosud udělali. Je to legrační, protože lidé říkají, že je to měkčí a přístupnější album, což svým způsobem je, ale zároveň jsou na něm momenty, které jsou naprostým opakem – nejtvrdší a nejhlasitější materiál, který jsme kdy nahráli.
Faris: Na albu je mnohem patrnější větší rozmanitost, než jak tomu u našich nahrávek bylo dřív. Stali jsme se, myslím, lepšími ve filtrování nápadů skrze různé emoce.
Na albu je uvnitř i těch nejradostnějších písniček přesto až strašidelná atmosféra. K jakému tématu Skying vůbec odkazuje?
Faris: Ano, ale zároveň je tam spousta hodně euforických chvil.
Tom: Myslím, že samotná hudební témata se tak nějak přihodí. Víš, že pracuješ s určitými melodickými postupy, které jako by měly své vlastní sklony…
Faris: Přicházíme s tématy až posléze. Nejprve vůbec nevíš, co jsi vlastně udělal, a až potom se podíváš na celou sbírku písní a najednou si začneš všímat určitých zákonitostí. A tyto zákonitosti vznikají samy od sebe. Myslím, že to je nejlepší cesta, jak tvořit.
Faris nedávno nahrál EP a album s Rachel Zefírou v novém projektu Cat’s Eyes – jak se vám ostatním líbí?
Tom: Je to roztomilý. Nejraději mám… Jak se jmenuje ta skladba, co mám nejradši?
Joshua: Best Person I Know.
Faris: Ta je taky moje nejoblíbenější. A Rachelina taky.
Je to jen nárazový projekt, nebo další skupina, se kterou budeš pokračovat?
Faris: Je to spíš paralelní skupina, protože Rachel stejně neustále pracuje na svých věcech. Skupina dál existuje a budeme v ní pokračovat.
Rádi jste se ještě donedávna líčili a vůbec vaše vizuální stylizace je hodně výrazná. Pokračujete v linii glam rocku?
Tom: Kdy jsme to vůbec začali dělat? Prostě najednou začneš a pak zase skončíš.
Faris: Myslím, že to vzniklo tím, že jsme spolu trávili hodně času a poslouchali stejné desky.
Jenom jsme společně jako kapela chodili ven a zajímali se ve stejný čas o stejné věci. Hodně nás bavily různé garážové kapely a mladická energie.
Před pár lety začala v Británii silná obroda postpunku díky skupinám, jako jsou třeba S.C.U.M.
Faris: Ano, ve S.C.U.M hraje na basu Rhysův bratr Huw (Rhys Webb je baskytarista The Horrors). Je to Huwova kapela. Jsme dobří přátelé, několikrát jsme už spolu hráli.
Co si myslíte o recyklaci hudby z minulosti, která jako by dnes neměla mezí?
Faris: Je nemožné vytvářet hudbu, aniž by ji někdo později nepřirovnával k něčemu dřívějšímu. Hudba svým způsobem stejně existuje uvnitř určitých a daných rozvrhů a nejlepší cesta, jak být kreativní, je snažit se tyto struktury posouvat, jinak skončíš u vytváření něčeho, co je naprosto neposlouchatelné.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
