Americká LGBT komunita je plná individualistek toužících někam patřit, říká dokumentaristka Onuorah

17. listopad 2016

Americká režisérka Nneka Onuorah natočila dokument o černošské lesbické komunitě v New Yorku, který se promítal v rámci queer filmového festivalu Mezipatra v Praze v úterý 8. listopadu. Rozebírá v něm nekonečný seznam LGBT kategorií, které paradoxně nalezení vlastní pravé identity spíš brání.

Film Stejně rozdílné vypráví o černošské lesbické a bisexuální komunitě žen v New Yorku a zabývá se hlavně homofobií uvnitř ní. Co bylo inspirací pro vznik tohoto dokumentu? Byla to tvoje vlastní zkušenost?
Rozhodně ano. Měla jsem coming out na střední škole. V té době jsem cítila velký tlak z lesbické komunity, abych si vybrala, jestli budu hrát maskulinní, nebo femininní roli. Převažoval názor, že pokud se označíte za AG nebo Stud, tak se musíte agresivně chovat pořád. Role Femme zase měla velmi negativní konotace. Pokud jsem se projevovala nějak žensky, ostatní to přijímaly opovržlivě. Vzepřela jsem se tomu a snažím se ukázat, že každý se může cítit a chovat, jak chce, a že všechny vlastnosti a odstíny jeho charakteru jsou důležité.

Takže jsi těm kategoriím úspěšně unikla, chápu to správně?
Myslím, že součástí svobody a toho být svobodná je mít vlastní hlas a prostor definovat sama sebe. Držíme své osobnosti velmi zkrátka, pokud se necháme definovat ostatními. Otročíme tomu samému, čemu se snažíme uniknout, tedy heterosexuálnímu způsobu života. Našla jsem obrovskou svobodu a sebevědomí v tom, že jsem sama sebou, a je příjemné, když můžu jít příkladem i ostatním ženám, které se prezentují maskulinně. Vnitřně se tak v mnoha směrech také identifikuji, ale ne ve všech. Ukazovat, že obě stránky osobnosti spolu mohou koexistovat, je úžasné.

O jakých kategoriích, které ve filmu Stejně rozdílné najdeme, se tedy bavíme?
Je jich opravdu hodně, nejdou ani vyjmenovat. Pamatuji si, že když jsem byla mladší, tak existovala jedna stránka, která je popisovala úplně všechny. Fascinovaně jsem si je četla ještě předtím, než jsem sama měla coming out. Základem je femininní žena a maskulinní žena, pro niž máme mnohem více označení – například Stud, AG, Dyke, Butch. Nezdůrazňujete žádné ženské atributy, upřednostňujete v životě hlavně pozici moci, neukazujete emoce, hrajete prostě mužskou roli v tom klasickém hetero pojetí. Pak máte Femmes – princezničky. Říká se jim tak všude, holčičí holky, které se o sebe starají, malují se, přijímají submisivní role ve vztazích. Pak je typ, kdy se chováte oběma směry. Taky existuje třeba Stone-butch, tedy maskulinní ženy, které nechtějí, abyste se jich dotýkali. Pak jsou Aggressive femmes – agresivní holčičky. Musíme si pořád vymýšlet nové a nové přezdívky, místo toho, abychom prostě řekly svoje jméno.

Člověku, který žije v postkomunistické zemi, kde LGBT lidé nemají stejná práva jako v USA (ať už se bavíme o stejnopohlavních manželstvích, podmínkách pro transgender lidi atd.), tyto kategorizace mohou připadat trochu směšné. Když jsem se dívala na film, tak mi dokola běželo hlavou, jestli tyto ženy opravdu nemají jiné starosti?
Určitě by se měly starat o něco jiného. Jenže Američané se rádi starají o jiné lidi a chtějí jim pořád radit, jak se chovat. Jsme tak privilegovaní, že si myslíme, že můžeme kecat do všeho. Vy pocházíte ze země s komunistickou historií, takže i přístup společnosti k jednotlivcům je jiný. My jsme naopak silně individualistická země – pořád nám říkají, že je to hlavně o nás osobně, o tom, jak se sami cítíme. Všichni si myslí, že musejí pořád využívat své svobody slova, což není vždy pozitivní.

03745256.jpeg

Ještě mě napadá – navazují černošské lesby vztahy s běloškami?
Občas je vidíte, ale ne často. Je to legrační, protože černošské a bělošské lesby jsou segregované i na party a ve společnosti. Chodí na jiná místa. V Miami na Floridě se koná lesbická party Sizzle a potom také Aqua Girl, kam většinou chodí bílé holky. Na Sizzle jezdí zase černošské lesby z celé Ameriky. Ty večírky se konají ve stejnou dobu. Proč je nespojíme a neuděláme jeden? Každopádně smíšené vztahy jsou asi podobně běžné jako mezi heterosexuály.

Proč mají ženy takovou potřebu se kategorizovat? Odkud tohle vychází?
Kategorizujeme se od otroctví a také to souvisí s mocí – člověk se cítí ztraceně, když nemá vlastní komunitu a hlas. Chce se nějak identifikovat a říct, jak se vidí a že je na to hrdý. Je v tom určitá pýcha, jako třeba, když pocházíte z New Yorku. Moje bydliště už sděluje lidem nějaké informace o mně samotné – třeba, že dokážu uspět kdekoliv, jsem tvrdá a silná. Taky nás ovlivňuje koncept maskulinity v naší společnosti. Působí na nás toxická maskulinita, misogynie a patriarchát. Ideál úspěšného muže je pořád spojován s toxicitou a negativitou vůči ženám. Lesbická komunita tento přístup adoptovala.

Ty sama jsi v komunitě vyrůstala, ale rozhodla ses ustoupit a ve filmu jsi nechala vyprávět jiné lidi svoje příběhy. Proč?
Jako režisérka se chovám jako vědkyně, ptám se na otázky a pozoruju lidi. Práce v televizi je pro mě požehnání, protože můžu neustále vyprávět. Ve filmu jsem chtěla zachytit tyhle konkrétní příběhy žen, které pracují nebo se snaží mít dítě. Chtěla jsem se na ně soustředit. Filmy jsou ale vlastně hlasem režiséra, takže skrze protagonistky promlouvám i já.

Pojďme teď ke konci dokumentu, kde zazní poměrně silná prohlášení, že diskriminace a kategorizace je špatná, že bychom se k sobě tak chovat neměly. Na začátku filmu to tak optimisticky ale nevypadalo… Podařilo se ti změnit názor některých účastnic filmu?
Někdy je zrcadlo to jediné, co potřebujete. Občas lidi musí dostat příležitost se na sebe dívat a necítit se u toho souzení. Dala jsem prostor všem názorům a nikomu jsem nevnucovala ten svůj. Lidi se umí sami dobře zhodnotit. Když se nakonec viděly moje protagonistky, někdy se opravdu podivily nad tím, co mi řekly. Je to vlastně jako terapie, tam vám taky nikdo nepřikazuje, co máte dělat. Nedostanete se tak do defenzivy a nakonec si svoje problémy vyřešíte sami.

Považuješ film za úspěšný v tom, co udělal pro komunitu, proměnil ji nějak?
Byl úspěšný. Hlavně proto, že jsme se na něj dívaly společně. Viděla ho nejen černošská LGBT komunita, ale i ty další. Navázaly jsme tak nová přátelství. Propojilo nás to a také upozornilo na problémy, které izolovaně řešíme všichni. Občas potřebujete, aby vám řekl někdo jiný, že jste v pohodě takoví, jací jste. Někdy si ani neuvědomujeme, že nás někdo utlačuje nebo že utlačujeme my. Ten film lidi těší, odcházejí z kina v lepší náladě. Všimla jsem si toho i tady v Praze, kde jsou lidi docela rezervovaní. I tady šli diváci z projekce a usmívali se, komentovali film během promítání, což se často během dokumentárních filmů nestává. Tyto reakce už jsem viděla pětaosmdesátkrát.

Ve filmu se objevily i televizní herečky z úspěšných seriálů jako The Wire nebo Orange Is the New Black. Bylo těžké je přesvědčit k účasti na tomhle projektu?
Ne, protože se v zábavním průmyslu pohybuji už delší dobu. Známe se, začaly jsme pracovat a mít úspěch ve stejnou dobu. Ony o těchto tématech také chtěly začít mluvit, takže se otevřely mně. Nikdy jsem neviděla svou komunitu, aby na nějakém problému sama pracovala, a tady se to povedlo.

Dnes už víme, že příštím prezidentem Spojených států bude Donald Trump. Jak jeho vítězství vnímáš?
Jsem smutná. Měla jsem plán jít v úterý na projekci, potom na party, pak spát a ráno se vzbudit s tím, že Hillary Clinton bude novou americkou prezidentkou. Nevěřila jsem tomu, že by zvítězil Donald Trump. Ráno jsem se vzbudila v devět, zapnula televizi a první, koho vidím, je Donald Trump na pódiu. Byla jsem v šoku. Cítila jsem se, jako by někdo umřel. Obrovskou ztrátu. Jsem součástí několika marginalizovaných skupin – jsem žena, jsem černá a lesba. Donald Trump reprezentuje homofobii a misogynii. Není to dobré pro ženy, Afroameričany, LGBT komunitu. Je to smutné. S Obamou jsme se dostali tak daleko a asi jsme si na to zvykli. Různorodé skupiny se cítily silné, najednou byly vidět v televizi a médiích – Hispánci, Afroameričané, Black Lives Matter. Teď jsme znovu na začátku. Ráda bych byla teď se svojí rodinou. Mnoho lidí teď přemýšlí o přestěhování a to je opravdu smutné.

Jak ta volba podle tebe změní náladu ve společnosti? Co se stane?
Společnost je zmatená. Nevím, co se stane. Vím, že Afroameričané se zorientují rychle a pochopí, jak vládu tohoto prezidenta přežít, jsme na to zvyklí, ale i my jsme teď v šoku. Nemyslím, že to bude bezpečná situace. Pokud lidé volili tohoto člověka, tak věří stejným hodnotám. Přála bych si, abychom byli alespoň v bezpečí. Především imigrantské komunity, na kterých Amerika stojí.

Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?

Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka

jak_klara_obratila_na web.jpg

Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama

Koupit

Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.