Andy Bell z Erasure: Cítím se jako Judy Garland
Britské elektropopové duo Erasure už dnes možná pro mnohé představuje spíš jakési "guilty pleasure". Pravdou nicméně zůstává, že tato dvojice vydala především v druhé polovině osmdesátých a první polovině devadesátých let několik znamenitých alb, jež bezpochyby patří k synth-popovému kánonu.
Už více jak čtvrt století sehraný tandem Vince Clark-Andy Bell nedávno vydal své nové album Tommorow’s World, k němuž také momentálně jede evropské turné. Vzhledem k tomu, že v úterý 15. listopadu se Erasure zastaví i v Praze, měli jsme možnost si se zpěvákem Andy Bellem popovídat.
Jako mladík jste prý pracoval v továrně na zpracování masa. Přibližte nám trochu proces, na jehož počátku stojí dělník a na jeho konci uznávaný zpěvák?
Víte, ve skutečnosti jsem pracoval pro jeden potravinářský řetězec obchodů, ale pravda – bylo to v oddělení masných výrobků. Byl jsem tehdy teenager a po svém přestěhování do Londýna jsem dělal mnoho drobných prací: pracoval v baru, v obchodě, připravoval sendviče a tak podobně. Nicméně mým snem, mojí hlavní ambicí bylo stát se zpěvákem; proto jsem se ostatně do Londýna přistěhoval. No a v té době, v roce 1985, dal Vince Clark inzerát, že hledá zpěváka, a já šel na konkurz. Instinktivně jsem cítil, že tohle bude to pravé, že se mi Vince ozve – a taky že ano. Nejlepší na tom všem bylo, že navzdory tomu, že Erasure nezaznamenali žádný masivní úspěch přes noc, zůstali jsme s Vincem spolu. Začali jsme hrát koncerty, z počátku hlavně na univerzitách a v klubech. Co se popularity týče, nepotáceli jsme se od extrému k extrému, ten vývoj byl naštěstí pozvolný a jaksi přirozený.
Řekněte nám něco o vašem hudebním zázemí, na jaké hudbě jste vyrostl?
Docela dlouho jsem poslouchal věci, jež měli rádi moji rodiče. Takže Elvise Presleyho, motownský soul, country… Ve čtrnácti nebo patnácti letech jsem začal nakupovat singly a pořídil jsem si vlastní přehrávač, který jsem měl i s bednami na dně svého šatníku, aby hrál hlasitěji. Poslouchal jsem noční programy zajímavých rádií, takže jsem už docela brzo získal slušné povědomí o hudební scéně. Ve škole jsem navíc zpíval ve sboru, a přestože nemám klasický trénink, sám jsem se učil na několik nástrojů včetně varhan…
Vaše hudba byla mimořádně oblíbená jak doma, tak v mnoha zemích Evropy, ale také v poněkud nečekaných destinacích, především v Jižní Americe nebo Skandinávii. Máte pro to nějaké vysvětlení?
Žádný speciální výklad tohohle fenoménu pro vás nemám, ale dost možná to souvisí s tím, že v obou těch místech, které jste zmínili, bývá dost velká zima a poměrně arogantní publikum (smích).
Když už jsme u Skandinávie, Erasure mají kromě jiného velkou zásluhu na někdejším vzkříšení odkazu skupiny Abba (viz vaše veleúspěšné Abba-esque EP z roku 1992). Jaký je váš vztah k téhle švédské kapele?
Abba – spolu s Blondie – patřila už od puberty k mým nejoblíbenějším kapelám, s kamarádem jsme zase poslouchali třeba ELO nebo Kate Bush. Jednoduše jsme žili hudbou, každý den, velmi intenzivně a postupem času jsme s Vincem došli k názoru, že některým písničkám Abby bychom rádi dali elektronický kabát. Navíc se mi tehdy moc nezamlouvalo, jak někteří lidé tuhle skupinu kritizovali jen proto, že měla tak neposkvrněnou, pro někoho asi až sterilní image. Pod touhle slupkou se ale přeci skrývali nadaní muzikanti a špičkoví popoví skladatelé, na což jsme chtěli znovu upozornit.
Jak došlo k vaší spolupráci s divoženkou Diamandou Galás, která hostuje na vaší asi nejexperimentálnější bezejmenné desce z roku 1995?
Diamanda byla stejně jako my upsána labelu Mute. Potkali jsme se v kanceláři vydavatelství, na jejíž stěně visela fotografie krásného kluka. Ptal jsem se, kdo to je a Diamanda najednou říká: „To je můj bratr. Nedávno zemřel na AIDS.“ Začali jsme si povídat a dost jsme si rozuměli, Diamanda souhlasila s hostováním na desce a tak trochu si mě vzala pod svá křídla. Je to velmi ostrá dáma, ale také velmi upřímná a otevřená.
Vám byl virus HIV diagnostikován v roce 2004. Jak těžké bylo oznámit tuto informaci veřejně?
Těžké to rozhodně bylo, i proto, že koncem 90. let minulého století se na homosexuály v Británii pořádal v médiích tak trochu hon. Bylo to podobné situaci v dnešním Rusku – tam byste teď taky nechtěli moc vykládat o tom, že jste gay. Váže se k tomu taková prapodivná historka: jeden chlapík kdesi v nočním klubu ukradl moje sako a řekl novinám, že jsem HIV pozitivní, a že má důkazy o tom, že jsem ho nakazil. Byla to samozřejmě lež, protože já jsem v té době byl na operaci slepého střeva a byl jsem testován – v té době jsem byl ještě negativní. Když jsem o několik let později zjistil, že jsem HIV pozitivní, vzpomněl jsem si na tuhle traumatizující zkušenost, a chvíli mi trvalo, než jsem si všechno srovnal v hlavě. Chtěl jsem být silný a vyrovnaný v momentě, kdy s tím vyjdu na veřejnost.
Jak tento fakt změnil váš pohled na tvorbu a život? Angažujete se také v rozličných charitativních projektech s tematikou AIDS…
Rozhodně jsem se dost zklidnil, náležitě jsem změnil svůj životní styl. Má to co dělat se sebeúctou, s tím, jak se o sebe i druhé staráte. Vrátilo mě to na zem, intenzivněji než kdy jindy jsem si uvědomil svou smrtelnost a fakt, že jsem „pouze“ člověk.
Když jsme před chvílí zmiňovali eponymní desku Erasure, napadá mě, že jste k ní ani k předchozímu povedenému opusu I Say I Say I Say (1994) nejeli turné. Proč?
Chtěli jsme si na chvilku odpočinout po předchozím turné, které trvalo v úhrnu rok a půl. Album Erasure jsme natáčeli snad půl roku, měla to být především vypiplaná studiová deska, neplánovali jsme její veřejnou prezentaci. Bylo to období, kdy jsme si chtěli dopřát trochu lenosti a volného času.
Vaše nové album nazvané Tomorrow's World zní přeci jen o něco současněji nežli desky Erasure z posledních deseti let. Jak vlastně nahrávka vznikala?
Vince si postavil zbrusu nové studio v Maine a zkusil po čase zase trochu nové fígle. Přínosem bylo ale také angažmá britského elektropopového producenta, který si říká Frankmusic. Myslím, že Vince byl za něj hodně rád, protože nemusel mít nutně za každých okolností nad vším kontrolu.
V posledních letech se věnujete také své sólové kariéře, vydal jste alba Non-Stop and Electric Blue, které charakterizuje o něco přímočařejší, ale také krapet temnější sound. Jak byste popsal rozdíl mezi vašimi projekty a tvorbou Erasure?
Zvuk mých sólových alb má co dělat se světem mých fantazií, například s představami pekla. Možná byste to do mě neřekli, ale vždycky mě hodně bavilo chodit do undergroundových klubů a poslouchat trochu ponurou elektroniku – hodně mě baví třeba Fischerspooner nebo Ladytron, ale taky různé podoby minimalu. Zatímco Erasure jsou popový projekt, já sólově jsem se snažil prezentovat jako svého druhu „klubový“ umělec.
Před časem jste zpíval i v inscenaci opery Philipa Glasse Pád domu Usherů. Jaký je váš vztah k této umělecké formě?
Neřekl bych o sobě, že jsem nějaký velký fanoušek opery, ale líbí se mi fyzičnost operního zpěvu. Přiznám se, že jsem v životě neviděl víc než dvě tři operní představení, ale když se na interprety zaměřím třeba v televizi, jsem jejich projevem poměrně uchvácen. V Pádu domu Usherů jsem musel zpívat v italštině, přestože jsem doufal, že dostanu nějaký part v němčině či francouzštině, ale nevadí, cizí jazyky se učím rád.
V čem se pro vás liší vaše starší koncertní show od aktuální podoby živých vystoupení?
Víte, s tím, jak stárnete, si zpravidla začínáte víc věřit, ve všem: v tom, jak zpíváte, jak se prezentujete na pódiu, jaké pohyby děláte. To je můj případ, cítím se jako v nejlepším smyslu slova zavedený „umělec“. S nadsázkou můžu říct, že si připadám jako jedna z těch zralých hollywoodských hvězd typu Barbry Streisand nebo Judy Garland, což jsou osobnosti, které umí být neokázalé a teatrální zároveň.
Jedna legrácka na závěr: slyšel jste o počítačové online hře Robot Unicorn Attack z roku 2010, v níž robotický jednorožec střílí duhu za zvuků vašeho megahitu Always?
Ano, vím o ní (smích)… bohužel obecně ve videohrách nejsem moc dobrý, ale třeba to k nám přivede nové, mladší fanoušky...
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
