Barbora Kleinhamplová vyhrála Cenu Chalupeckého a říká: „Potkáme se až na terapii“

„Docela intenzivně jsem se s těmi tématy potýkala letos na jaře na rezidenci v Soulu v muzeu současného umění, kam jsem přijela zkoumat téma spánkové deprivace, protože tam je deprivace největší na světě. Byla to velmi intenzivní osobní zkušenost. Taková, že jsem se celé tři měsíce neadaptovala na změnu času. Chodila jsem spát v sedm ráno a spala jsem tři hodiny a docela mě to zničilo, takže asi nemám žádný funkční recept,“ odpovídá držitelka letošní ceny na otázku, jestli během tvorby našla vhodnou únikovou cestu z virtuálního světa.

Na přecházení mezi reálným a virtuálním světem upozornil na výstavě i finalista Vojtěch Fröhlich, který nabídl připojení k internetu a odkaz na svůj Facebook s výzvou, aby ho návštěvníci následovali do reálného světa a vyrazili s ním na výlet. Ačkoliv mezi finalisty žádná rivalita nepanovala a na výlet spolu podle slov laureátky vždy vyrazí rádi, dodává: „Nesdílím jeho představu o té cestě úniku skrze podobný koncept. Myslím, že musíme promýšlet, jak se naučit fungovat v prostředí, jak je nastavené teď. Je to hrozně romantická představa o tom, že odejdeme, opustíme internet a virtuální prostředí, a tím vyřešíme veškeré naše problémy.“

V rozhovoru jsme se pozastavili také u jógy smíchu, která bývá podle jejích slov z aktuální instalace možná až zbytečně často vyzdvihovaná. Smyslem bylo upozornit na libovolnou formu terapie: „Měla jsem pocit, že by bylo zajímavé uvažovat o tom, co nám přináší pobyt ve virtuálním prostoru nebo nedostatek fyzického kontaktu, a uvažovala jsem tak, že díky tomu nedostatku se nakonec potkáme fyzicky až někde zvláštně na terapii.“