Dave Bayley z Glass Animals: Chyby při živém hraní dělám rád

Když srovnám vaše dvě desky, je mezi nimi obrovský rozdíl. Zatímco debutová Zaba je hodně introvertní a ostýchavá, How To be a Human Being je barevná, nabitá pozitivitou a sebevědomím. Co se za ty dva roky změnilo?
Když jsme natočili první desku, byli jsme opravdu hodně mladí. Nikdy předtím jsme hudbu nedělali a taky jsme neměli kapelu. Říkali jsme si, že to děláme pro zábavu, a najednou jsme se ocitli v hudebním průmyslu. Na začátku jsme byli docela ostýchaví a bojácní. Když poslouchám zpětně desku Zaba, tak rozhodně souhlasím, že zní ostýchavě. Pak jsme ale byli na dva roky trvající tour a to nás uvedlo do opravdového světa. První album jsme natočili v ložnici v chatě hluboko v lesích – a najednou jsme každý den hráli v jiném městě a před jinými posluchači. Byl to obrovský kontrast.

Čtěte také

Musí se z vás okamžitě stát extrovert. A já jsem tak nějak přirozeně začal psát o lidech, které jsem potkával. Měli jsme štěstí, že druhá deska se rodila docela snadno. Když jsme se vrátili domů, byl jsem připravený se rovnou zavřít do studia. Dema byla hotová za dva týdny a potom jsme album ještě pár měsíců dávali dohromady. Nevím ale, jestli se něco takového bude znovu opakovat.

Nedávno jste zveřejnili videoklip ke skladbě Season 2 Episode 3. Jak vznikla postava hlavní hrdinky, která se válí na gauči, cpe se majonézou a kouká celé hodiny na seriály?
Určitě někoho takového taky znáš. Já jsem měl spolubydlícího, který byl přesně takový. Dokázal celý den kouřit trávu a ležet na gauči. Když se z něj občas zvedl, zůstával tam jeho obtisk. V té skladbě jsem se snažil vidět svět jeho očima. On má totiž naprosto jiné vidění světa, na rozdíl od tebe nebo mne. Když já jdu ven, slyším auta a rozhovory cizích lidí, ale když jde ven on, slyší zvuky z animáků a počítačových her. Když člověk dlouho na něco kouká, má kolem sebe najednou jiný svět. Já jsem třeba teď dokoukal seriál Narcos, a když jsem vyšel ven, každý druhý chlápek byl pro mě drogový dealer z kolumbijského kartelu.

Nová deska má výborný vizuální koncept, kde každá postava na artworku zosobňuje hlavního hrdinu skladby. Měli jste šanci ovlivnit výběr herců?
Ano, vybírali jsme je my. Šli jsme do jedné castingové agentury v Los Angeles. A najednou tam začaly chodit davy herců a někteří měli na sobě dokonce i outfity. Pro každou roli tam bylo snad deset herců. Například hledání herečky pro postavu songu Season 2 Episode 3 bylo náročné, protože ani jedna z těch deseti hereček nebyla úplně podle našich představ. Museli jsme týden počkat a oni nám přivedli dalších deset. (smích) Byla to velká sranda a taky to bylo dost bizarní.

Četl jsem s vámi pár rozhovorů a překvapilo mě, jak otevřeně mluvíte o chybách při živém hraní nebo zapomínání textů při vystoupení. To není příliš obvyklé. Čím to?
Při živém hraní je to něco naprosto přirozeného. Kapely na celém světě dělají chyby při vystoupeních. Vnímám celkem dominantní hudební trend tíhnoucí k hyperperfekcionismu – při nahrávání, při koncertech a taky u artworků, které jsou všechny hrozně chladné a totálně perfektní. Jenže taková hudba postrádá syrovost a okamžitou emoci. Dokonce některé velké kapely při svých koncertech stisknou play a hrají karaoke, každá show je stejná jako ta předtím. Někdy mají dokonce texty před sebou na čtecím zařízení. Jenže něco takového pro mě už není živá hudba. Já dělám chyby rád. Člověk je musí při hraní akceptovat. Kluci můžou hrát dál, když pokazím text. Nebo můžeme stopnout song a začít znova. To je naprosto normální.

Bude se váš dnešní (rozhovor vznikl v úterý) koncert hodně odlišný od vašeho posledního v MeetFactory?
Ano, rozhodně to bude jiné než naposled. Každý koncert je jiný, protože se snažíme obměňovat setlist. A možná dáme i nějaké covery. Uvidíme, jak to dopadne.