Dokument Run the World ukazuje těžko dosažitelná místa v evropských metropolích i pravou tvář urbexu

23. září 2016

Adam Bakay před pár dny oslavil své dvaadvacáté narozeniny. Jako dárek si k nim nadělil vydání projektu, na kterém se svým dlouholetým kamarádem, režisérem Petrem Simonem, pracoval poslední rok. Jedná se o dokument mapující místa ve městech, na která se běžný smrtelník často nedostane, místa, která jsou běžným smrtelníkům zapovězená. Hledání a popisování takových míst se říká urbex. Právě o něm, o tom, co to je rooftoping a co Bakaye a Simona štve na vzrůstající popularitě objevování skrytých míst ve městě, je tento rozhovor.

Jak vznikl projekt Run the World?

Adam Bakay: Projekt Run the World vznikl, když jsem jel na dva měsíce do Asie, a ten projekt vznikl s tím, že tu cestu budu dokumentovat fotkami a přidávat k nim text. Když jsem se vrátil, tak jsem v tom projektu chtěl pokračovat v Evropě. Už jsem to ale nechtěl mít jenom na fotkách, a tak jsem se domluvil tady s Petrem, že to uděláme jako videodokument ze všech pěti měst, ve kterých jsme byli.


O čem primárně dokument pojednává? Viděl jsem fotky pořizované ze střech – je tohle hlavní náplň dokumentu?

Adam Bakay: O střechách to nakonec moc není, protože zrovna v Evropě, na rozdíl od asijských mrakodrapů s padesáti patry, ty střechy nejsou tak zajímavé. Jasně, můžeš vylézt do sedmého patra na střechu, ale to není ono. Spíš je to o urbexu, o berlínských tunelech v metru například. Je to o místech, která nejsou lehce dosažitelná a jsou dost spojená s těmi lidmi, kteří v těch městech žijí.

Petr Simon: Ten dokument je i o té cestě mezi městy, o tom, jak jsme s lidmi, kteří nás na ta místa pozvali, navazovali kontakt, jak jsme s nimi chodili po městě, přičemž součástí každé kapitoly věnující se jednotlivému městu je rozhovor s tímhle člověkem. O tom, proč se tomu věnují, co je pro ně urbex atd. Není to tedy jenom o urbexu, ale i o lidech za ním.

03710442.jpeg

Takže by se dalo říct, že dokument je primárně svědectví o životě ve městě, o lidech, kteří v něm žijí.

Adam Bakay: V podstatě ano.

Petr Simon: O tom objevování.


Jak probíhal ten primární kontakt s lidmi, kteří v dokumentu vystupují?

Adam Bakay: V Americe je street fotografie hrozně profláklá, ale v Evropě není tolik lidí, kteří tohle dělají. Za tu dobu, co mám instagram, jsem ty lidi poznal a domluvil se s nimi, jestli by nás někam vzali a ty spoty nám ukázali.


Je něco, do čeho byste nešli? Někdo by vás kontaktoval s něčím, co byste prostě dělat nechtěli?

Adam Bakay: Určitě bych nebyl v pohodě s nějakým vyloženě vloupáváním se do objektů, s vylomením dveří atd.


Na tohle jsem narážel. Kde v tomhle leží hranice legality?

Petr Simon: Musím říct, že v dokumentu jsou věci, které jsou na hraně. Několikrát na nás přijela policie, ale rozhodně není naším záměrem na to místo přijít, vyrazit dveře a dostat se tam, kam chceme. Vždy hledáme jiné řešení. Pokud to ale nejde a fakt tam chceme, tak často není na výběr.

03710429.jpeg

Adam Bakay: Ten dokument s námi dělal ještě Pim Brands a on je takový větší, takže když ty dveře byly zavřené, tak se trochu nakročil a dveře se záhadně otevřely. Každopádně to ale není tak, že bychom rozbíjeli okna cihlou a lezli do nich.


Musím se ještě vrátit k těm střechám. Tvoje fotka, jak sedíš na okraji střechy hongkongského mrakodrapu někde v padesátém patře – není to trochu děsivé?

Adam Bakay: Já měl vždy strach z výšek, ale když jsem se sešel s tím člověkem v Hongkongu, který nás bral do fakt absurdních výšek, tak ten strach nějak opadl. Tam ti ani nepřijde, že jsi v padesátém patře, jak je to vysoko. Není to ale úplně příjemné. Sedět je rozhodně lepší než stát. Focení v sedě s botama ve vzduchu je teď hrozně trendy, ale mě na těch fotkách baví, že na nich dokážeš ukázat, v jaké výšce jsi, protože tam máš stabilní předmět.


Je nějaké místo, kam se chcete podívat a ještě jste tam nebyli?

Petr Simon: S tímhle souvisí pokračování projektu, které připravujeme na zimu. Hodláme projet celou Čínu – začít na těch nejchudších a nejméně známých místech a postupně se dostat až do Šanghaje a do Hongkongu, přičemž Hongkong je taková pomyslná meta, které chceme dosáhnout. Právě v Hongkongu je ten rooftoping poměrně povolený.

Adam Bakay: A jinak rozhodně Toronto, Chicago a New York. Ty jsou rozhodně nejznámější.


Proč zrovna tahle tři města?

Petr Simon: V tom Torontu je to hodně o komunitě…

Adam Bakay: Která to v podstatě začala. V Americe je navíc super, že je tam tolik opuštěných míst, která jsou zachovalá. Třeba tady v Čechách, když máš opuštěný objekt, tak je to tam všechno rozkradené, rozbourané, je tam spousta feťáků, zatímco v Americe je to vlastně zakonzervované. Univerzity, kostely, které jsou sice v nějakém stavu, ale pořád to má nějakou tvář.

03710428.jpeg


Nemá dokument vlastně tak trochu ambice ukázat, že jde tahle místa mít i v Evropě a je škoda, že tomu tak u nás není?

Petr Simon: Řekni to Slovensko.

Adam Bakay: Jo. Jde o to, že v Berlíně jsme byli v opuštěné lékařské univerzitě, kde byla třeba zachovalá márnice, a musím říct, že to bylo pořád – a teď musím použít to slovo – hezké. V posluchárnách byly sedačky a vypadalo to, jako by se tam zastavil čas. To největší zlo je ale paradoxně ta popularita toho urbexu. To se projevilo tím, že když jsme byli v Bratislavě v opuštěné nemocnici, což je vlastně nejznámější bratislavský spot, tak jsme tam potkali skupinu dvaceti dvanáctiletých dětí, které tam dělaly vyloženě bordel, přijeli kvůli tomu policajti a my museli utéct, aby z toho nebyl průšvih. Tím, že je ta komunita malá a ty místa začínají být profláknutá, tak stačí napsat na Instagram, kde to je, a už to místo je všech. Dřív jsem třeba lidem říkal, kde ta místa jsou a jak se na ně dostat. To teď už nedělám. Stačí mi, co se stalo na Kolbence v Pragovce (bývalá továrna na výrobu aut Pragovka).

Petr Simon: Nebo Veleslavín. Na jednu stranu je super, že urbex získává na popularitě, ale na druhou stranu nejsou ta místa často úplně bezpečná a já se děsím toho, že až se tam někomu něco stane, tak se toho chytnou média a z urbexu nebo rooftopingu se stane nové graffiti. Chápu, že se tam lidé chtějí podívat, ale pokud tam jdeš s deseti kámoši dělat fotky na Instagram, tak tam prostě nechoď.

Adam Bakay: Ten Veleslavín je velká opuštěná továrna, která je opravdu ve špatném stavu, chybí tam na některých místech podlaha, celé je to zchátralé, ale točí se tam klipy a lidi tam chodí jak na exkurze. Tohle já prostě nechci. Já třeba osobně miluju tunely metra, ale pokud půjdu v Praze do tunelu metra fotit, tak mě zatknou, protože si budou myslet, že tam jdu sprejovat nebo něco krást. Těžce se vysvětluje lidem, že jsi tam přišel jenom fotit.


Přemýšlíte nad tím, že by se něco mohlo stát? Nebo nad tímhle člověk nemůže přemýšlet?

Adam Bakay: Podle mě nad tím člověk musí přemýšlet, ale já mám osobně mnohem větší strach z toho, že někde v Praze půjdu na opuštěné místo a někdo mě tam pobodá, než že spadnu ze střechy.

03710437.jpeg

Petr Simon: Já nad tímhle vůbec nepřemýšlím. Člověk si tohle nechce připouštět. Spíš to bylo tak, že když jsme něco dělali, nějakou kravinu, tak nám to došlo až po pár dnech, co jsme udělali.

Adam Bakay: V Hongkongu na mé druhé střeše, na kterou mě ten fotograf vzal, jsme vyjeli do padesátého patra na střechu a tahle byznys budova stála přímo vedle jiného, stejně vysokého mrakodrapu. Dělili jí třeba dva kroky. On vzal dřevěnou kládu, která tam ležela, položil ji mezi ty baráky a řekl: „Tak jdem.“ A udělal dva kroky. A právě nad těmi dvěma kroky nemůžeš přemýšlet, to bys je nikdy neudělal.

autor: Dominik Čech
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.