Erlend Loe: Konec světa se nekoná

17. únor 2016

Norský spisovatel Erlend Loe je v Česku oblíbený a není to žádné velké překvapení. Jeho cynický humor a asociální hrdinové, kteří za štěstím utíkají do lesů, by skvěle zapadli do domácí literární tradice. Autor bestselleru Naivní. Super., ortodoxnější, přírodnější verze Kdo chytá v žitě pojmenované Doppler nebo loni vydaného románu Konec světa, jak jej známe se vydal do Česka v rámci festivalu Severská filmová zima. Povídali jsme si s ním o úspěchu a kapitalismu, ale hlavně o tom, jestli už konečně přijde apokalypsa.

Máte někdy chuť se na všechno vykašlat a utéct do lesa, podobně jako to udělal hrdina románu Doppler?
Ano, někdy. A často to dělám, ale jenom třeba na den. Jsem vyrovnanější než hrdina Dopplera. A myslím, že když píšu, můžu si hrát se scénáři, které se nutně nemusí stát, ale stejně je svým způsobem žiju.

Štvou vás pilní, ambiciózní lidé? A proč vlastně? Je to nějaký výmysl 21. století? Nebo byli otravní vždycky?
Myslím, že lidi byli vždycky ambiciózní – odvíjelo se to od společenské třídy a očekávání rodičů. Dnes mi ale připadá, že mladí lidé v severní Evropě, kde to znám nejlépe, jsou na sebe opravdu přísní. Musí mít ta nejlepší těla, musí být opravdu chytří a využít všechny příležitosti. Vidím to na svém nejstarším synovi a jeho spolužácích. Všichni se opravdu snaží a někteří jsou ve stresu už v mladých letech. Když já byl v tomhle věku, nepřemýšlel jsem, nehleděl tolik dopředu. Nevím, jestli ten tlak přichází ze strany generace rodičů, nebo jestli je to pevně usazené v genetickém systému dnešní společnosti. Já býval celkem chytrý, vždycky jsem byl dobrý ve škole, aniž bych něco plánoval nebo měl ambice.

Když jsem psal Dopplera, myslel jsem na sebe, protože jsem vždycky dělal ta správná rozhodnutí, vždycky sledoval, co říkali dospělí. Chtěl jsem, aby se mnou byli spokojení a říkali, že se mi to povedlo. Těsně předtím, než jsem docela dospěl, jsem si uvědomil, že se musím rozhodovat podle sebe, že nesmím pořád hledat uznání v očích druhých lidí. To pro mě byl důležitý objev, proto jsem o tom psal v Dopplerovi.

03570931.png

Myslíte, že je ještě jiná cesta ke svobodě než ta v Dopplerovi, tedy utéct do lesa a žít v anarchii?
Každý si musí najít svůj vlastní recept k rovnováze. Pro mě je to celkem jednoduché. Dělám to, co jsem vždycky chtěl, mám rodinu a tři děti. Nedělá mi dobře někomu dávat rady, ale myslím, že to je jak z Disneyho: v každém jeho filmu se opakuje sdělení „následuj svoje srdce“. Není to ovšem tak jednoduché. Musíte v první řadě vážně vědět, co vlastně chcete. A pak to udělat.

Dneska to vypadá, že následovat svoje srdce je hrozně jednoduché. Přitom když mluvíte o severní Evropě, říkáte, že mladí lidé žijí pod tlakem.
Myslím, že to „následovat svoje srdce“ není vůbec jednoduché. Znamená to, že budete muset dělat mnoho brutálních rozhodnutí. Když budete chtít dělat něco, co je mimo „správnou cestu“, kterou zná vaše rodina, vždycky to bude těžké. Budete muset čelit otázkám. Chcete být spisovatel? To je samozřejmě divné. Proč byste proboha chtěl být spisovatel? To je šílený život. Nemáte žádné jistoty.

Vaše poslední kniha nese název Slutten på verden slik vi kjenner den, což Google překládá jako Konec světa, jak jej známe. S ohledem na román Doppler mě ten název nepřekvapuje. Můžete tu knihu ale přiblížit? Je to dystopická, sarkastická kniha?
Je to konec příběhu z Dopplera, který se odehrává asi jedenáct let poté. Měl jsem ten příběh někde vzadu v hlavě dost dlouho. Chtěl jsem, aby se z lesů kdesi ve Švédsku hlavní hrdina přesunul zpátky ke své rodině, která na něj skoro zapomněla. S jeho ženou žije jiný muž, takže pro našeho hrdinu je to dost náročná cesta. Postaví si stan na stromě poblíž svého domu, jeho rodina ho nevidí, ale on je sleduje měsíce. Vymýšlí plán, jak je dostat zpátky. Chvíli to vypadá, že se mu to povede, ale pak je to těžší a těžší, až to skoro připomíná scénář soudného dne.

Takže ten název nemám brát jako nějakou dystopickou vizi světa?
Fascinují mě lidé, často Američani, ale i jiní, kteří čekají na nějaký soudný den. Shromažďují všechno, co by v takové chvíli mohli potřebovat, jídlo, oblečení, energii, zbraně, své děti učí střílet. Nějakou dobu jsem tohle studoval a něco se dostalo i do mého nového románu.

03570883.jpeg

Myslíte, že svět se chýlí ke konci?
Ano i ne. Je to sedmdesát, osmdesát let od doby, co se svět doopravdy blížil ke konci a lidi v Evropě tomu doopravdy věřili. Dneska je to mnohem nenápadnější. Jsou to hrozby, které nevidíme, mluví o nich vědci, ale my nevíme, jestli tomu máme věřit. Pravda je, že lidi jsou dnes neklidní a vystrašení. Na jedné straně jsou tu klimatické problémy, na druhé uprchlická krize. A lidi si upřímně řečeno nedohledávají informace. Všude číhají pomluvy, neověřené zprávy, všechno se to akumuluje a lidi začínají být iracionální. Ale to je lidský problém, nemusí to nutně být problém celého světa. Takže myslím, že konec světa se nechystá.

V jednom rozhovoru jsem se dočetl, že vaše tvorba je s postupem času temnější. Zaznamenal jste to taky? Čím to je?
V mých knihách byla vždycky temnota, ale zároveň ji vyvažoval humor. Má poslední kniha, Konec světa, jak jej známe, má v sobě dokonce nějaký absurdní a temný tón. Nemyslím ale, že jsem se stal pesimistou. Řekl bych, že jsem pořád stejný – skeptický k jiným lidem, k myšlenkám, k iracionalitě.

Štve vás iracionalita?
Vůbec ne, mám ji rád. Rád ji sleduju. Pořád si myslíme, že máme věci pod kontrolou, že víme, proč věci děláme, že se rozhodujeme na základě fakt. Ve skutečnosti za nás rozhodují naše pocity, instinkty a impulzy přicházející bůhvíodkud – takhle je to pořád, takhle prostě fungujeme. Jsme naštvaní a nevíme proč, málokdy to analyzujeme. Proč jsem teď naštvaný? Proč na vás křičím? Prostě mi to připadá jako dobrý nápad, ale proč to dělám, to netuším. Většina z nás takhle žije. Něco mi na tom připadá krásné, i když nám to dělá problémy. Mám rád iracionalitu, protože jsem spisovatel a můžu ji využít. Kdybych byl doktor nebo klimatolog, asi bych to viděl jinak.

Co říkáte na kulturu neustálého růstu?
Myslím, že to může být signál konce světa. Než mi bylo dvacet, lidi v něco věřili. Moji rodiče věřili v nějaký socialistický idealismus, ve kterém byli všichni rovnocenní. Pak ale bohatství začalo být symbolem štěstí a úspěchu. Být odporně bohatý v Norsku vůbec nebylo dovoleno až do 90. let, dneska je to sen. Vzdali jsme se starých ideálů, které nejspíš stejně byly už trochu prohnilé, ale nenahradili jsme je ničím smysluplnějším. Takže zůstává kapitalistický ideál akumulování a používání veškerých prostředků k výdělku, aniž byste mysleli na následky. A to je fakt hrozné.

03570933.jpeg

Ale pořád si nemyslíte, že svět skončí, ne?
Ne. Nejsem optimista, ale řeknu vám to takhle. Když dostanete rakovinu plic, přestanete kouřit. Málokdo přestane předtím. Když něco musíte udělat, tak to prostě uděláte – ale v takovém bodě ještě nejsme. Pořád jsou to jenom teorie. Něco jsme dokázali v Paříži, naštěstí jsme se na něčem dohodli. V Oslu teď máme Stranu zelených, která má hodně moci. Ihned po nástupu začali utahovat opasky. Zakázali řídit dieselová auta, když je minus deset stupňů Celsia nebo méně. Lidi to strašně rozlítilo. Jakmile lidi něco musí – už si o tom jenom nečtou, je z toho poprask. Já mám ale radost. Něco se vážně musí změnit a někdo musí vyvíjet nátlak. Už jsme tolikrát dokázali, že se umíme adaptovat. Proběhlo tolik válek, přírodních katastrof, všeho. Nějak jsme se s tím vypořádali. Teď se musíme rozhodnout, jestli se vypořádáme i se současnou situací. Ale to si ji nejdřív musíme uvědomit.

Myslím, že spoustu lidí by se chtělo přestěhovat do Norska, země zaslíbené. Je to jenom iluze, nebo byste svou zemi doporučil?
Absolutně doporučuju přestěhovat se do Norska. Ze všech možných způsobů, jak politicky organizovat společnost, je na tom Norsko a sever Skandinávie nejlépe. Blíží se k něčemu, co připomíná rovnocennost. Když se podíváte na rozdělení příjmů, zjistíte, že je docela fér. Máme pár extrémně bohatých lidí, ale skoro žádné extrémně chudé. Hodně velká skupina je někde ve středu. Neříkám, že Norsko je ideální, ale je na tom dobře. Teď máme konzervativní vládu, která je ale ovlivněná sedmdesáti lety sociální demokracie, takže to není konzervativismus ve stylu Spojených států. Takže bych řekl, ano, pojďte do Norska. Ale ve skutečnosti vás tu nechceme, to je zase druhá věc. Myslíme, že jste podezřelí, berete nám peníze a nic neděláte, protože neradi pracujete. A když říkám vy, myslím všichni cizinci. Jste strašně líní.

autor: Jonáš Zbořil
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.