Eva Tomanová: Při stříhání dokumentu Stále spolu jsem byla poměrně v depresi

25. květen 2015

On Air

„Museli jsme si od sebe odpočinout, protože spolupráce byla dost intenzivní. Petr si původně představoval, že ten dokument natočíme za tři čtyři dny, a ono to tak nebylo,“ říká po dvanácti letech od prvního setkání s rodinou skrývající se před civilizací na šumavské louce režisérka Eva Tomanová. Její letošní dokument Stále spolu díky hlavnímu aktérovi, „profesionálnímu otci“, vyvolává u diváků bouřlivé reakce.

„Film je opravdu vnímán všude jinak. Pro Dány je Petr Mlčoch moc. Je pro ně velký manipulátor a mají problém ho rozdýchat jako hlavní postavu filmu. Naopak třeba v Německu a Rakousku jsem se setkala s pozitivními ohlasy,“ říká režisérka a dodává: „V Rakousku se teď zabývají tím, že v důsledku krize řada lidí pracuje, ale nemají na zaplacení nájmu. Pro ně je to hledání jiných východisek a jiných životních stylů. V Estonsku skoro až obdivovali ten jeho návrat k tradičním rodinným hodnotám a to, že muž je hlava rodiny, spíš oceňovali.“

Častým komentářem diváků je, že dokument působí absolutně nezaujatě a přináší víc otázek než odpovědí. Velkou otázkou v dlouholetém vztahu režisérky k rodině jistě je, jestli její návraty na šumavskou louku nezpůsobily v rodině Mlčochových nějakou změnu: „Když jsem se tam vrátila před nějakými sedmi osmi lety, Simona mi děkovala, že jsem do rodiny přivezla papír, protože oni nesměli používat žádný papír. Ani toaletní. Simona byla také ráda, že děti mohly i něco namalovat a ona si to mohla schovat na památku.“

Z vyprávění Evy Tomanové je zřejmé, že mimo nezaujatý postoj za kamerou získala k dětem odříznutým od civilizace zvláštní vztah: „O co jsem se velmi omezeně snažila, když tam přijedu, je třeba ty děti vzít a vytáhnout je ven. Například na koupání nebo na zmrzlinu, to je pravda.“ Ne vždy ale byly podobné pokusy úspěšné: „Snažila jsem se třeba Dorotku vzít do Prahy, protože jsem chtěla, aby předtím než se jí narodí miminko, poznala jiný život. To se mi nepodařilo.“