Gaspar Noé: Chlapi jsou na svůj penis zpravidla pyšní

Film Love je plný explicitních sexuálních scén. S jakým záměrem jste jej takhle koncipoval?
Mou snahou bylo natočit milostný příběh tak, jak obvykle není k vidění: jako lovestory, která by podrobně zkoumala intimní stránku vztahu. Většina filmů se k reprezentaci fyzické lásky staví spíš ostýchavě a plaše. Jediný film z poslední doby, který se tomu vymyká, je Život Adele (vítěz předloňské Zlaté palmy z Cannes v režii Abdellatifa Kechiche – pozn. aut.). Můj film ale nemá být šokující – sex je mezi dvěma milenci důležitou vazbou a já jsem se pouze s patřičnou otevřeností zaměřil na aspekt vášně mezi dvěma odvážně smýšlejícími lidmi. Nesoutěžím s erotickými nebo pornografickými snímky. Nesnažím se lidi lacině vzrušit, spíš je chci emocionálně vyburcovat k tomu, aby se znovu zamilovali.

Láska a sex jsou tu ale zároveň synonymem pro majetnictví a chorobnou závislost…
Láska je silně návyková: když se zamilujete, stane se z vás feťák. Stanete se závislým na dané situaci, na milované osobě a trpíte, pokud nějaká tenze způsobí, že jste odloučeni od objektu své touhy. Tuhle závislost jsem chtěl co nejvěrněji vyobrazit, a to nejde udělat, aniž byste ukázal tělesnou extázi, kterou milenci zažívají. Překvapují mě některé konzervativní reakce, jelikož v mém filmu není nic nevídaného, žádné extrémy ani fetiše. Každý má rád sex s člověkem, kterého miluje, takže nechápu, proč by se to nemělo explicitně ukazovat ve filmu. Nikdo z toho, pokud vím, neotěhotní.

Vím, že jste dlouhodobě fascinován stereoskopickou fotografií. Popište nám trochu svoji zkušenost s natáčením ve 3D.
Celý projekt jsem připravoval víc než deset let, nicméně své první zkušenosti s 3D kamerou jsem udělal zhruba před čtyřmi roky. Bylo to hodně těžké období: moje matka umírala a já jsem chtěl uchovat co nejvíc jejích obrazů, k čemuž jsem využil právě tento typ videokamery. Pak jsem viděl několik 3D filmů v kině a uvědomil jsem si, že mnohem lépe to vypadá, když se kamera nehýbe – z rychlejších pohybů jsem měl regulérní nauzeu. Když jsem pracoval na detailních přípravách filmu, potkal jsem na ulici známého, který mě upozornil na fakt, že stát v rámci podpory nových technologií aktuálně poskytuje dotace na 3D projekty. Nakonec mi zaplatili pronájem kamer i přidružené náklady, což bylo skvělé. Netušil jsem ale, jak strašně jsou ty kamery těžké. Steadicamové záběry tudíž nemohly trvat déle než minutu a obecně jsem musel natáčecí rozvrh značně přehodnotit. Svého rozhodnutí ale nelituji – jen musíte na můj film koukat v co nejkvalitnějším 3D kinosále, kde není projekce ani příliš tmavá, ani přesvětlená.

Gaspar Noé a Aleš Stuchlý|foto: Aleš Stuchlý

Z filmu Love|foto: Wild Bunch

Dítě ve vašem filmu dostalo jméno Gaspar, jiná postava se zase jmenuje Noé; vidíme tu i plakáty k některým vašim starším snímkům, na něž Love mnoha formálními postupy přímo navazuje. Proč jste měl potřebu svůj nový film protkat tolika osobními odkazy?
Především mě bavila představa vložit do tohoto projektu různé atributy svého osobního života. A je tam toho ještě víc: hrdina nosí moje šaty, jeho jméno (Murphy) je odkazem na příjmení, které jsem používal jako dítě. Nelíbilo se mi, jak je příjmení Noé krátké, takže jsem donutil kamarády, ať mi říkají Gaspar Murphy. Ten film není plně autobiografický z hlediska událostí v něm vyobrazených, ale spíš z hlediska kontextu. Znám tenhle typ života, situací a lidí – mám kamarádky, které náhodně otěhotněly, mám přítele, který se ocitl v koupelně s transsexuálem, a tak dále. Všemi těmi referencemi jsem se snažil naznačit, že dělám cosi jako „home-made movie“, plné prvků, které jsou součástí mé identity a přirozenosti. Původně jsem navíc neměl hrát postavu jménem Noé, ale chlapík, kterého jsem měl v hledáčku, se nakonec neukázal jako vhodný adept na tuhle roli; na poslední chvíli jsem se tedy rozhodl, že postavu majitele galerie s tímto příjmením ztvárním sám. Možná je to trochu hloupé, ale všechny ty odkazy mně zkrátka dodávaly pocit bezpečí – zvlášť v situaci, kdy jsme film museli natočit strašně rychle, za pouhých pět týdnů.

Hrdina vašeho snímku nosí mimo jiné i vaše oblíbené tričko s nápisem Fassbinder z tzv. Cinemetal edice, kde jsou fontem metalových a hardcorových kapel vyvedena jména slavných artových režisérů (mimochodem, já sám rád nosím tričko Black Flag / Béla Tarr). Máte nějaký vztah k téhle scéně? A jak vlastně vybíráte hudbu pro své filmy?
Když začínám točit film, ještě pořádně nevím, jakou hudbu do něj dám a co bude možné z hlediska autorských práv. K filmu Love jsem chtěl jednu píseň od Beatles, na kterou jsme finančně nedosáhli, protože náš rozpočet nebyl tak vysoký. Ale mám tam žánrově veškerou hudbu, kterou sám poslouchám; skladby, které mám ve své osobní top 100 v počítači: od Pink Floyd a Briana Ena přes Johna Carpentera a Erika Satieho až po Death In Vegas nebo Salem. A když už jste zmínil Bélu Tarra – strašně se mi letos líbil debut Saulův syn jeho žáka László Nemese!

Z filmu Love|foto: Wild Bunch

To se shodneme, i pro mě je to jeden z vrcholů letošních Cannes a vlastně celého roku…
Je to tak. Jen vzácně, výjimečně člověk vidí něco, co ještě nikdy neviděl. Tohle je ten případ. Nad tím dílem jsem žasl, říkal jsem si u toho: wow, tady někdo skutečně dělá film! Víte, já nemám děti, takže nejblíž tomuhle momentu „zrození“ jsem ve chvíli, kdy třeba prostřednictvím premiéry na festivalu v Cannes vdechuji život svému filmu, nebo se nechám nějakým snímkem unést. Filmy dokážou být nesmírně naplňující, v každém ohledu. Jak vidíte, mám zkrátka vášnivý vztah s kinematografií.

Kde přesně jste našel své – nutno říci velmi odvážné – herce, kteří ve vašem snímku ztvárnili hlavní role?
Souhlasím s tím, že jsou skutečně odvážní, nebylo lehké najít kreativní pár, který bude mít náležité charisma a ochotu odhalit se na mnoha úrovních. Karla Glusmana, který hraje Murphyho, mi doporučila tanečnice z jednoho nočního klubu. Co se týče Aomi Muyock, která ztvárnila herečku Electru, tak ta původně nechtěla na filmu spolupracovat: nejdřív jsme se potkali na jednom koktejlu, pak jsem konečně sehnal její telefonní číslo, ale nedařilo se mi ji přemluvit. Zavolala až deset dní před začátkem natáčení s tím, že do toho jde. Byl jsem šťastný, protože jsem v té době neměl nikoho z protagonistů domluveného a samotný casting skončil snad necelý týden před první klapkou. Samozřejmě bylo mnohem těžší najít představitelky ženských rolí, jelikož řeší otázku nahoty víc a komplexněji. Chlapi bývají na svůj penis zpravidla pyšní a rádi předvedou, co s ním umí.

Když o tom tak mluvíme, zdálo se mi, že v Love kladete vizuálně větší důraz na mužské pohlaví než na ženské. Proč?
Částečně to vyplynulo ze situace: zatímco Karl neměl problém s natáčením explicitního sexu, dívky nebyly z té představy až tak nadšené. Není to tak, že bych nerad točil vagíny zblízka, ale musel jsem přijmout určité limity. Mé herečky jednoduše nechtěly, aby jejich genitálie byly zabírány v detailu. Ale pozor: když jste hluboce zamilovaní, hodně se líbáte, soustředíte se na partnerův obličej, a proto i já jsem se v mnoha scénách soustředil víc na horní část těla než na tu dolní.

Z filmu Love|foto: Wild Bunch

V čem vidíte hlavní rozdíl mezi svými dosavadními, často velmi extrémními filmy a potenciálně skandálním, ovšem v jádru melancholickým snímkem Love?
Řekl bych, že Love je blíže skutečnému, respektive mému vlastnímu životu. A taky je (i podle reakcí diváků) mnohem vtipnější než mé předchozí tituly. A určitě je i podstatně melancholičtější, jak říkáte. Souvisí to se smrtí mé matky i s tím, že v době natáčení filmu Irreversible (Zvrácený) jsem se nacházel ve zcela jiné životní etapě, například čas jsem vnímal úplně jinak než dnes. Dneska už mě valně nezajímají hororové prvky a excesy, šokující pohledy na smrt a podobně. Už nejsem posedlý svým strachem ze smrti, ne tak jako dřív.

Občas lze zaslechnout kritické hlasy v tom smyslu, že jazyk vašich filmů je v mnohém hraniční, homofobní. Jak nahlížíte na problematiku politické korektnosti, ať už doma ve Francii, nebo třeba v Americe?
Amerika je samozřejmě těžce prudérní, ale není sama. Ve Francii jste donedávna mohl udělat ostrý vtip v podstatě na jakékoli téma a nikoho nenapadlo si stěžovat. Ale už se to taky pomalu mění. Pamatuji si, jaký humor jsem měl rád jako dítě, dodnes mě fascinuje ta svoboda utahovat si úplně ze všeho. Miluji tu volnost projevu, jaká panovala v 70. letech. A samozřejmě nejsem homofobní ani nic podobného. V některých zemích, například v Polsku, naopak bývám napadán a obviňován z propagace homosexuality – v Rusku je můj film z těchto důvodů zakázán.