Grinderman: „Jsme mnohem bezohlednější než The Bad Seeds“

Naposledy „zlé sémě“ opustil dříve neodmyslitelný Mick Harvey. Nick Cave a spol. jednoduše nehodlají ustrnout na místě a ve věku, kdy se většina jejich souputníků spíše zklidňuje, dávají s Grinderman živelné koncerty, které si nezadají s pověstí Caveova raného ansámblu The Birthday Party.

Za hřmotným zvukem Grinderman stojí mimo jiné hromové bubnování Jamese Sclavunose. Hudebníka, který pomáhal definovat post-punkovou hudbu coby součást newyorské No Wave scény v Teenage Jesus And The Jerks, Sonic Youth nebo ve spolupráci se spoustou dalších, zásadních umělců. Už od roku 1993 je ale stálým členem allstar teamu Nick Cave & The Bad Seeds a posléze Grinderman. Sclavunos vedle vytíženosti v kapelách Nicka Cavea produkuje spousty dalších nahrávek, naposledy například pomohl na svět druhému albu britských rockerů The Jim Jones Revue.

James Sclavunos|foto: oficiální MySpace Jamese Sclavunose

Grinderman si odřinčí českou premiéru 17. července na festivalu Colours Of Ostrava. A v rámci příprav na evropské festivalové turné proběhl s čerstvě oholeným Jamesem Sclavunosem i následující rozhovor.

Všiml jsem si, že ses zbavil plnovousu. Nezbavil jsem se ho, ale oholil ho. Plnovousu se nikdy nemůžeš zbavit!

Nick Cave si také oholil knír. Narušilo to nějak kreativní energie mezi zbylými vousáči v Grinderman? Plnovousy nejsou žádným imperativem, rituálem ani odkazem k nějakým symbolům. Jediný důvod, proč jsme si je nechali narůst, bylo vzájemné pobavení. Myslím, že nikdo z kapely už si ani nepamatuje, proč jsme si je nechali narůst. Ale myslím, že to vychází z temných počátků Grinderman. Hráli jsme v tomhle uskupení jako „Nick Cave solo“ a měli jsme před sebou vystoupení pro dánského prince. Zrovna jsme dojeli turné s The Bad Seeds, navzájem se loučili a někdo přišel s nápadem, že až se příště znovu setkáme, všichni budeme mít plnovous. Měli jsme měsíc do onoho koncertu a v té době nám to přišlo jako zábavný nápad. Takže když jsme se posléze potkali v Kodani, všichni včetně Nicka jsme měli bíbry a některým se zalíbilo, jak vypadají. Pro vizáž členů The Bad Seeds to byl celkem osvěžující prvek. A nakonec plnovousy jemně vyznačili další směřování a dali Grinderman speciální vzhled. Nebyla to povinnost, stejně jako není povinností nosit v The Bad Seeds obleky. Spíš se jedná o jakési znamení cti, že sis takový vzhled vybral jako svou osobní image. Je to jenom tvůj vlastní výběr.

I stylizace alb Grinderman má jasnou linii. Na obalu první desky byl nadržený pavián, teď je to vlk a příště to bude třeba had? Kdo ví. Pravděpodobně nám dřív než zvířata dojdou hudební nápady.

Už je to přes dva roky, co jste album Grinderman 2 nahráli. Máte už konkrétní představu, kam jít dál? Vždycky máme spoustu nových nápadů a všichni – ať už dohromady, nebo zvlášť – máme další ventily, jak tyto nápady vyjadřovat. Nikdo v Grinderman ani v The Bad Seeds se nevěnuje jenom jedné skupině. Nick je nejnápadnější: píše scénáře, knihy, s Warrenem Ellisem nahrává soundtracky. Martyn P. Casey se teď zase věnoval reunionu The Triffids, ale ještě má jiné kapely, se kterými hraje v Austrálii, kde nahrává s různými lidmi rozličné sessions. A já zase produkuju nahrávky spousty různorodých kapel, mám další boční projekty a přitom občas píšu do novin a časopisů. Každý má spoustu jiných zájmů a tak to bylo po celou dobu, co The Bad Seeds znám. Bylo to tak už od úplného počátku. Jedním ze zakládajících členů byl Blixa Bargeld, který měl už tehdy svou kapelu, a Mick Harvey také vždycky nahrával sólová alba, pracoval s Crime And The City Solution a řadou dalších skupin. Je to součást historie The Bad Seeds a přirozeně se to tedy týká i Grinderman a všech dalších umělců, se kterými spolupracujeme a kterých si vážíme. Ale co se týká nového materiálu, vždycky nějaký máme a promítá se do různých podob. Ale na novém albu teď nepracujeme a ani jsme ještě nezačali pracovat na nové desce The Bad Seeds. Už jsme o ní ale začali mluvit, což je první, důležitý krok.

Nick Cave je v posledních letech velmi produktivní a vedle nahrávání nových písní Grinderman a The Bad Seeds frekventovaně koncertujete – nestýská se vám ale přece jen po ostatních kapelách, jako jsou třeba tví Vanity Set? Ne, nestýská, protože se jim věnuju. Jen se z Vanity Set stal víc studiový projekt a vlastně jsem ho teď odsunul na vedlejší kolej, protože pracuju na novém projektu s členem Vanity Set Peterem Mavrogeorgisem, se kterým vlastním nahrávací studio v New Yorku. Nastartovali jsme nový projekt, který se jmenuje Silver Alert. Shodou okolností jsme naposledy remixovali právě píseň Grinderman a přizvali také Matta Berningra z The National, který ve skladbě zpívá. Vyšlo to na Record Store Day spolu s dalšími remixy skladby Evil. Takže se věnuju Silver Alert a i Vanity Set nadále existují, dokud zase nevymyslím způsob, jak by z nich znovu mohla být koncertní skupina. Moc mě baví být i producentem nahrávek jiných lidí. Necítím se nějak kreativně podváděný, když pracuju na cizích věcech. Je to pro mě velmi uspokojující. Nic se nevyrovná pocitu, když vezmeš skupinu poprvé do studia a pomáháš jim vytvořit jejich nahrávku, protože oni na tebe skutečně hodně spoléhají.

V Grinderman si evidentně užíváte spoustu legrace. Ačkoliv v The Bad Seeds bylo také vždy hodně humoru, rozhodně nebyl tak patrný. Nestalo se vám, že by někdo z kapely řekl: „Myslím, že se mi další deska The Bad Seeds už nechce dělat“? Ne. Vůbec ne. Všechny tyhle projekty odráží různé aspekty toho, jak se chceš kreativně projevovat. Jsou určité věci, které tvoříme v The Bad Seeds, o nichž si nemyslím, že bychom je stejně dobře mohli dělat s Grinderman. Když se pokusíš veškeré své kreativní impulsy nacpat do jednoho projektu, někdy zjistíš, že pospolu příliš dobře nefungují. Mít tyhle dvě kapely je velikou výhodou. The Bad Seeds si nesou velmi silné dědictví toho, čím jsou, jakou hudbu tvoří, a podléhají určité úrovni očekávání. A my se s každou nahrávkou tato očekávání snažíme naplnit. Zatímco Grinderman mají tuto hranici očekávání mnohem níže – jednoduše proto, že je to novější skupina. Takže s ní můžeme mnohem více experimentovat a dělat věci, které by nám v The Bad Seeds přišli bezohledné. Jedná se o kreativní snahu, která inklinuje k vytváření něčeho, o čem si nejsi úplně jistý, zda je to dobrý nápad, a u čeho bys v kontextu The Bad Seeds velmi váhal – zatímco v Grinderman na tom moc nezáleží, protože neexistuje žádné riziko a celkový duch je úplně jiný. Neexistuje žádný precedens. Možná nejpůsobivější na dalším albu Grinderman bude fakt, že nebudeme mít plnovousy a na obalu nebude žádné zvíře. Necítíme povinnost naplňovat nějaká předurčení, zatímco v The Bad Seeds jsme hrdí, že musíme splňovat určité předsudky. Cítíme, že je to důležitá kapela, a chceme v ní pokračovat. Takže se moc těšíme na vznik nové desky The Bad Seeds a největší výzvou je při tom ukázat, že se stále jedná o platnou skupinu a že to není nějaký nostalgický výlet nebo že bychom to dělali ze zvyku. Něco, co už přežilo svůj smysl.

Byl jsi kdysi součástí No Wave scény, která byla sama o sobě dost hlučná a konfrontační – ale hrál jsi někdy v divočejší kapele, než jsou teď Grinderman? To byl jiný druh konfrontačnosti. Tenkrát, když existovali Teenage Jesus And The Jerks, tedy v době raného, respektive pozdního punku kolem klubů CBGB’s a Max’s Kansas City v New Yorku – a vím, že to bude znít legračně – ale i proto, že to byla tak mladá scéna, už tehdy jsme viděli, jak mezi punk rockery vybujela samolibost a sebeuspokojení. Nafoukanost a lenost. Jakmile všechny původní kapely podepsaly nahrávací smlouvy (jako třeba Ramones, Richard Hell, Blondie, Talking Heads nebo Patti Smith), tak všechny tyhle kapely přestaly být tolik zajímavé a hlavně podnětné a zároveň tu byla ona nafoukanost. Jako by si říkali: „Děláme něco cool a výjimečného a jsme víc autentičtí!“ Ovšem samotná hudba byla opravdu nudná. Byl to líný, nedesátkový, garážový rock. Byl to stejný hardrock jako dřív, jen převlečený do jiných kůží. Než vznikl, nebo když vznikal No Wave, tak punkové hnutí stále žilo, ještě nezačala nová vlna ani nic jiného a z newyorské punkrockové scény jsme cítili určitou stagnaci a proti ní jsme reagovali. Takže v naší hudbě bylo hodně konfrontace. Byla velmi disonantní, atonální, brutálně jednoduchá a neobsahovala vůbec žádnou podívanou, protože na koncert kapel, které skákaly do davu, ses už beztak mohl jít podívat dřív. Ale Teenage Jesus And Jerks v tomhle byli jiní, odmítali jsme jakýkoliv kontakt s publikem, měli jsme spíš chladný odstup. Chladný odstup od diváků, od spektáklu i od potěšení publika nebo naplňovaní jeho očekávání. Byla to anti-hudba, hudba založená spíš na nihilistickém přístupu než na myšlence bavit lidi nebo si stavět kariéru. Takže konfrontačnost Teenage Jesus byla jiného druhu než třeba u jiné No Wave kapely Contortions, protože James Chance doslova skákal do davu a napadal lidi, což se mu nevyplatilo, protože ho většinou zmlátili. Já si ale myslím, že konfrontace Teenage Jesus byla zajímavější, víc intelektuální.

Grinderman |foto: Polly Borland

Přístup, kdy není nutné být technicky skvělým hráčem, je podobný i v Grinderman. Nick Cave začal hrát na elektrickou kytaru pořádně teprve před čtyřmi lety. Zlepšuje se nebo máte obavu, že když se příliš zdokonalí, vytratí se ona syrovost, která je pro Grinderman určující? Myslím, že o prvku syrovosti v hudbě je nutné mluvit, protože tě udrží v kontaktu se vzrušením, které jsi cítil na začátku, když ses poprvé svého nástroje dotknul a pořádně jsi ani nevěděl, jak z něj vyloudit zvuk. Všechno bylo svým způsobem objevování. Dostane tě to do správných míst, co se týče tvého přístupu k nástroji. Hodně si vážím lidí, kteří dokážou hrát na nástroje opravdu dobře, ale já se mezi ně nepočítám. Dělám, co dělám – nejlépe, jak dovedu, a snažím sám sebe neustále vybízet k novým úkolům. Ale ne v tom smyslu, že bych se učil hrát podle not nebo nějaké polyrytmy. Je tu určitá brutální energie, která mě drží v kontaktu s mou hudební minulostí, a chci si ji udržet. A to je nit, která se vine všemi kapelami, ve kterých jsem hrál a hraju. A co se týče Nicka, myslím, že se zlepšil a kytara je mu pohodlnější, ale nemyslím si, že je na úrovni řekněme Erica Claptona. Ale on ani nikdy nebude chtít. Myslím, že na možnosti hrát na kytaru ho vzrušuje něco živelnějšího. Něco drsnějšího a smyslnějšího. Když se poprvé začal učit na kytaru, byl jeho velkým vzorem John Lee Hooker. Nevím, jestli se ho snažil napodobit nebo jen absorboval jeho vibrace, každopádně na hře Johna Lee Hookera je něco velmi jednoduchého, ale také něco hodně hlubokého. Což platí i o jeho textech. Jde tedy o onu syrovost, a i když už byl John Lee Hooker starý, mohl jsi tento aspekt z jeho hry cítit. Je skvělé a velmi cenné, pokud si takovou schopnost dokážeš udržet. A myslím, že Nick si toho cení stejně jako já.

Nedávno odešel z The Bad Seeds Mick Harvey a odehráli jste několik koncertů s Edem Kuepperem (byvším členem významné punkové skupiny The Saints). Znamená to, že je novým členem? Dokážu si to dost dobře představit. Eda jsme viděli nedávno, protože předskakoval Grinderman na několika koncertech v Austrálii, a on byl stále pro, abychom i nadále spolupracovali. Ale zároveň si nemyslím, že by měl v The Bad Seeds kdokoliv jistotu, že je v kapele natrvalo. Ani nevím, jestli existuje nějaký formální postup, jak někoho do The Bad Seeds přizvat. Sám jsem se stal členem, když mě Mick Harvey požádal, abych s nimi vyjel na tříměsíční turné a hrál na klávesy a perkuse – a od té doby jsem zkrátka nebyl požádán, abych odešel. Takže něco takového se může velmi snadno přihodit s Edem. Ale možná má sám jiné plány. Bylo by ale báječné spolu nahrát alespoň jedno album a ještě skvělejší natočit jich spolu víc.

Grinderman |foto: Press kit