Harvey, Hacke & de Picciotto o nových Neubauten, crowdfundingu a cestování

Mick Harvey se proslavil coby donedávna stěžejní a zakládající člen The Bad Seeds Nicka Cavea nebo jako blízký spolupracovník PJ Harvey. Alexander Hacke zase od počátků hudebně de facto režíruje Einstürzende Neubauten nebo působil v Crime & The City Solution, ve kterých spolu s Harveym před dvaceti lety hráli. A původem newyorská umělkyně Danielle de Picciotto se v polovině 80. let přestěhovala do Berlína a stala se součástí nejrůznějších uměleckých a hudebních skupin nebo založila slavnou Love Parade. Její práce je úzce provázána s jejím mužem Alexandrem, ať už jde o projekt Hitman’s Heel a mnohé další rozmanité projekty, anebo společný nomádský styl života. Teď se všichni se spolu s Paulem Wallfischem setkali v nové skupině The Ministry Of Wolves, vydávají druhé album Happily Ever After a zahráli podruhé v Česku. Tentokrát na brněnském Henry Lee Festu, kde vznikl i následující společný rozhovor.

Máte v The Ministry Of Wolves rozdány ministerské posty?
Alexander Hacke (AH): Coby ministerstvo jsme zkrátka zodpovědní za veškeré vlky.
Danielle de Picciotto (DDP): My rozhodujeme, kdy a jak dlouho mohou výt a v jakých tóninách. Alex je například ministrem vlčího hluku.
AH: Také jsem ministrem bystrozrakosti a stahování ocasů.
DDP: Mick Harvey je ministrem vlčí moudrosti.
Mick Harvey (MH): Máme svoje role, ale zároveň každý dělá tak trochu všechno.

Sám jsem v dětství s pohádkami bratří Grimmů do styku prakticky nepřišel…
MH: Takže si jeden z mála lidí, kteří nebyli v útlém věku traumatizováni.

Vy jste se ovšem hudbou The Ministry Of Wolves nevypořádávali se svými traumaty, ale přišla coby nabídka.
AH: Ano. Byla to objednávka od Paula Wallfische, který coby hudební ředitel divadla v Dortmundu dostal zadání na hudbu k představení o pohádkách bratří Grimmů, protože před dvěma lety měli výročí.
MH: Bylo to dvě stě let od prvního vydání knihy.
AH: Paul také pořádal vystoupení Small Beast v New Yorku, Hamburku a v Dortmundu a párkrát nás s Danielle pozval, abychom na nich zahráli. Zalíbilo se mu, co spolu děláme: mluvené slovo Danielle, zvláštní nástroje a mé zvukové plochy. Požádal nás tedy, abychom se do té divadelní zakázky také zapojili. Potřebovali jsme ovšem ještě někoho čtvrtého.
MH: V podstatě někoho, kdo by chránil každého před každým.
DDP: Potřebovali jsme někoho, kdo umí hrát na bicí, zpívat a v podstatě umí hrát na kterýkoliv jiný nástroj. A umí i německy. Takže nás okamžitě napadl Mick Harvey.

To nejsou úplně běžné požadavky.
AH: Ano, není mnoho lidí, kteří umí německy a zároveň hrají na bicí.
MH: Bubeníci nedokážou spoustu věcí. Většinou umí jen bubnovat.
DDP: Z mých kreseb je zřejmé, že mám pohádky dost ráda a vlastně se jimi zabývám celý život. Posedle jsem četla všechny možné z nejrůznějších zemí, a proto jsem se ráda znovu ponořila do díla bratří Grimmů, protože mě jejich pohádky vždycky děsily, jako dítě jsem si říkala, že jsou to vlastně hloupé příběhy, jelikož nedávají smysl.
MH: Mnoho situací v nich nedává valného smyslu, pravda. Není v nich žádný racionálně pochopitelný příběh, jsou nelogické, což je pro mě čím dál tím zajímavější. Nechci to nijak analyzovat a pohádky jako takové mě nezajímají, ale když jsme se snažili přijít na to, co ty postavy vůbec dělají, bylo to hodně podnětné.
DDP: Anita Lane mi jednou řekla, že pohádky jsou v jádru založené na kouzelných zaříkávadlech, a hned mi došlo, proč nedávají smysl.
AH: Je to symbolismus. Představují hlubší koncepty, abychom si je vizualizovali nebo je uchopili. Proto jsou podány i v tak jednoduché podobě.

Proto je možná i Anne Sexton vybrala k přebásnění a vám se hodily ke zhudebnění, protože jsou abstraktnější, a ne doslovné, podobně jako písně.
MH: Přišlo to především od Paula, aby je nějak užil do divadelní hry.
DDP: Paul byl vždycky fanouškem Anne Sexton a já také. Ale o jejích grimmovských básních jsem nevěděla. Ona a Sylvia Plath jsou pro mě naprosto zásadní autorky. Takže když jsem si je přečetla, okamžitě jsem se nadchla, zvlášť pro onen pohled z ženské perspektivy.

Z crowdfundingu ti může být i zle

Čím dál častěji se objevují projekty a díla založená na výročích. The Ministry Of Wolves tak vznikli, nové album Neubauten – Lament, ke kterému se ještě dostaneme – také. Máte ponětí, proč jsme výročími tak posedlí?
AH: Lidé jsou zkrátka posedlí časem a tím, že jejich životy trvají jen určitou dobu.
MH: Myslím, že zásadní historické události se odehrávají v komunitě mezi lidmi, a když se naskytne nějaké větší výročí, lidé ho využijí, aby se znovu blíže podívali, co se vlastně odehrálo. Ať už to jsou světové války, nebo kniha bratří Grimmů, jedná se stále o témata, o kterých mluvíme, a můžeme se ptát, proč nás tolik ovlivňují, proč nás stále zajímají, co pro nás znamenají. Stávají se tak ústředním bodem k reflexi.
AH: Lidé ta výročí berou jako příležitost, aby se znovu definovali.

Einstürzende Neubauten - Lament|foto: Mute Records

The Ministry Of Wolves vznikli jako skupina k divadelní hře, teď jste odehráli spoustu koncertů i mimo divadlo a vychází vám druhé album. Znamená to, že tato zakázka spustila něco dlouhodobějšího?
AH: Druhé album je jen rozšířením prvního. Jsou na něm německé verze z prvního alba, písně, které jsme na první nedostali nebo je chtěli dostat, ale nehodily se k ostatním v rámci divadelního představení.
MH: Stejně už bylo skoro dokončeno s prvním.

Takže tato sestava se brzy rozejde?
MH: Dokážu si jen těžko představit, že bychom šli nahrávat znovu, nebyl to ani úmysl. Musela by se nějak rozvinout nabídka dortmundského divadla.
AH: Nebo by nás muselo požádat japonské ministerstvo kultury, abychom zpracovali japonské pohádky. To by bylo fajn.

Kromě Alexandra, který s Einstürzende Neubauten k divadelní hře několikrát hrál, to musela být pro zbytek kapely zvláštní zkušenost – hrát na pódiu, kde se zároveň odehrává představení.
MH: Bylo to poprvé a čekalo mě docela dost překvapení.
DDP: Také jsem pracovala s herci poprvé a oproti dřívějšímu přesvědčení jsem zjistila, že je to naprosto odlišná umělecká disciplína.
AH: Co mám na spolupráci s divadlem rád, je pocit, jako kdybys byl na starodávné lodi, kde máš posádku třiceti lidí v zázemí, patnáct herců, hudebníky. A ti všichni pracují, aby se dostali k jednomu cíli. Každý musí být zodpovědný a všichni se musí spolehnout na každého jednotlivce.
DDP: Navíc oni na pódiu postavili celý dům, který se otáčí a má nejrůznější pokoje. Což je naprostý sen pro kohokoliv, kdo tvoří na volné noze.

The Ministry Of Wolves - Rumpelstiltskin from Mute on Vimeo.

Skrz stránku PledgeMusic jste teď vybírali peníze na záznam svého koncertu v Bukurešti a už s Crime & The City Solution jste PledgeMusic využili. Myslíte, že model Kickstarteru a dalších způsobů předplatného je ta pravá cesta, jak živit nezávislou tvorbu?
AH: Tentokrát to je aktivita Livelandu, oni s tím přišli. Jinak s crowdfundingem jsme už kdysi pracovali s Neubauten v našem supporterském projektu. Byli jsme o dost napřed, dávno předtím, než jakýkoliv Kickstarter vůbec existoval. Crowdfunding je ale dnes stále zajímavý, protože aktivuje v lidech smysl pro solidaritu, ne jenom konzumní styl ve stylu: Tady máš peníze a dej mi zboží.
MH: Julian Cope mi zrovna říkal, že podobně jako Neubauten teď Tuxedomoon posílali link s novým albem svým podporovatelům a ani jeden ho nesdílel na internetu. Protože měli pocit, že jim patří, zaplatili za něj. Což je přesně pocit, jak vnímáme hudbu obecně.

Lidé takové cesty dnes používají k nejbizarnějším věcem, jako je třeba upečení dortu.
MH: Nick Cave – jakkoliv se teď o něm v rozhovorech snažím vůbec nemluvit – teď spustil crowdfunding na vlastní mauzoleum. Takže když dáš velký obnos, můžeš tam mít svoje jméno. Což mi přijde docela vtipné.
AH: Spojuje to fanouška přímo s umělcem. Je to protipól toho, což mě pobavilo, když Apple od U2 koupil za miliony dolarů nové album, aby ho mohl zadarmo dát svým zákazníkům.
DDP: Teď je ovšem, Alexi, patrný rozdíl mezi vámi a nováčky. Vy už jste tehdy s Neubauten měli velkou fanouškovskou základnu. Dali jste jim album, když dopředu zaplatili, zatímco Kickstarter nebo PledgeMusic musí neustále přemlouvat publikum, aby generovali peníze. A v takové situaci se necítím dobře. Myslím, že čím víc se to bude zneužívat, tím míň to bude fungovat. Možná jen pro zavedené umělce. Jinak musíš stále prosit o peníze, z čehož se pak cítíš nanicovatě.

Ani vy se zavedenými kariérami a jmény si to neusnadňujete. Každou chvíli se všichni pouštíte do nejrůznějších projektů pod nejrůznějšími jmény.
DDP: Máme dostatečně velkou základnu publika, ale tyto crowdfundingové projekty tě nutí generovat peníze jinou prací, abys mohl svou původní činnost vůbec dělat. Musíš vyrábět trička, abys mohl zaplatit dílo, na kterém pracuješ, což mi nedává smysl. Je to jako dvojitá práce. U Neubauten ses jen zeptal: „Chcete participovat?“ Oni řekli: „Ano“. A to bylo celé. Ale u PledgeMusic musím nabídnout portrét tomu, kdo zaplatí, abych pak mohla hrát svou píseň. To mi nedává smysl.

Vnitřní domov nestačí

Všichni neustále cestujete po celém světě, není to někdy v konfliktu s kreativitou, s klidem na tvorbu?
MH: Někdy je těžké pracovat, když jsi stále na cestě, ale často je samotné cestování součástí tvorby. Je třeba najít určitou rovnováhu. Nemůžeš celý rok sedět, pokud tedy nejsi třeba spisovatel, a snažit se doma v pracovně vytvářet nové věci. Musíš dělat také něco jiného, co tě inspiruje, když si konečně sedneš a snažíš se tvořit. Alex je ale třeba velmi dobrý v práci i na cestách.
AH: Asi před deseti lety jsem vydal album Sanctuary, které bylo cestovatelskou nahrávkou. Byl jsem mnohem víc inspirován setrváváním v pohybu, sledováním ubíhání nejrůznějších scenérií, než být doma omezený čtyřmi stěnami, protože tam nenacházím žádnou inspiraci. Situace se ale trochu změnila, protože poslední čtyři roky jsme s Danielle naprostými nomády a nemáme okolo sebe stereotypní čtyři stěny. Teď ovšem zase začínám pociťovat touhu zapojit někde všechno svoje technické vybavení, zapojit všechny své nástroje, mít je na jednom místě, udržovat je a mít možnost si po nich kdykoliv pohodlně sáhnout. Takže se těším, že se zase brzy usadím.

Takže vám začal chybět domov?
MH: Někdy. Pro mě není nezbytný.
DDP: Je zajímavé žádný domov nemít, protože se domovem stávají jiné věci. Tvůj vnitřní svět se stane důležitějším domovem, začneš vnímat z jiných perspektiv vnějšek a vnitřek sebe sama. Ale teď po dlouhé době zjišťujeme, že je nutné mít domov, tedy místo, kde máš věci, které tě činí šťastným. Kam můžeš jít a věcmi, které máš rád, se tak trochu hýčkat. A když jsi na cestě, tak je nemáš a jsi obklopen věcmi jiných lidí, které činí spokojené je. Nezapadá to k tvé celistvé osobnosti. Nejprve je to osvěžující, ale po čase hodně únavné. Začne tě to velmi vyčerpávat, najednou začneš být častěji nemocný. Takže je v podstatě fyzicky důležité obklopovat se věcmi, které tě osobně činí šťastným. To jsme se naučili.

Micku, nedávno jsi vydal další sólové album Four (Acts of Love). Budeš se nadále věnovat sólové dráze, když máš teď klid od The Bad Seeds?
MH: Ne, nebudu. Mám toho dost. Občas si někde zahraji, ale nevím, kam se to vyvine, už jsem to omezil jen na sólová vystoupení nebo přizvu maximálně jednoho spoluhráče. Stále cítím napojení na práci, kterou jsem odvedl, ale vnímám to jako dokončený projekt. Není to tak, že by mé hudební působení stálo ze základu na sólové kariéře. Těch pár alb, co jsem natočil sám, byl určitý projekt a nezajímá mě být sólovým umělcem. Cítím větší důležitost kapel, jako jsou The Ministry Of Wolves a jakékoliv další, ve kterých působím.

Teď jsi byl upomenut znovuvydáním tvých slavných alb písní Serge Gainsbourga z poloviny 90. let.
MH: Od nich se cítím naprosto odpojený.

Ale s těmi písněmi jsi nedávno odehrál i několik koncertů s kapelou a smyčci.
MH: Jasně, ale bylo to naprosto něco jiného, než obvykle dělávám. Jako bych byl najednou nějakým bavičem, jako bych začal fušovat do zábavního průmyslu. Hodně zvláštní stav. Bylo legrační ty písně zpívat spolu s dalšími lidmi a se smyčcovým doprovodem. Nikdy žádná hudba, kterou jsem sám nebo v kapelách hrál, nebyla tak jednoduše prezentovatelná. Vždycky jsem hudbu, kterou jsem se rozhodl dělat, považoval spíš za náročnou. Není snadno prodejná, zprostředkovatelná. Ty Gainsbourgovy písně jsou cizí a jsou vtipné. I proto jsem je před dvaceti lety živě nehrál, nedávalo mi to smysl. Teď už jsem od nich ale měl dostatečný odstup, aby to byla zábava.

Takže tě budeme nadále potkávat spíš na pódiu a na deskách jiných umělců, jako třeba s PJ Harvey?
MH: Nemám ponětí, co mě teď čeká, nemám žádné plány. Každopádně nebudu pokračovat coby sólový umělec.

The Ministry Of Wolves|foto: oficiální Facebook The Ministry Of Wolves

Genocida a jiné inspirace

Ty máš, Alexandře, nachystáno spoustu novinek. Za chvíli vyjde nové album Einstürzende Neubauten nazvané Lament nebo tvá spolupráce s Wrekmeister Harmonies.
AH: Wrekmeister Harmonies jsou projekt mého přítele J. R. Robinsona z Chicaga a na jeho novém albu jen hraji. S Neubauten jsme byli pozváni, abychom zkomponovali kus pro regionální, vlámské ministerstvo kultury, který by vzpomenul první světovou válku. Jedna z velkých bitev v Belgii se udála v Diksmuide, kde nejenže je velké válečné pole, ale také se tam o Vánocích 1914 odehrál incident, kdy němečtí i angličtí vojáci odložili na Štědrý večer zbraně, oslavili spolu Vánoce a pak se znovu začali navzájem zabíjet. Už dávno, od roku 2009, bylo jasné, že Lament budeme natáčet, takže loni v zimě jsme na tématu pracovali celé čtyři měsíce, což se ti opravdu dostane pod kůži. Je dost zničující potýkat se s lidskou katastrofou, krutostí a beznadějí celé události. Výsledek je velmi odlišný od toho, co bys od Neubauten očekával. Ne že bychom snad někdy vydali něco, co bys mohl očekávat, ale myslím, že zvlášť tentokrát bude spousta lidí zklamaná.
MH: Paráda!
AH: Ale nepovím ti, proč si to myslím, ale je to výrazně odlišné od čehokoliv, co jsme kdy udělali. A na kompozici bylo mimořádně náročné pracovat zvlášť pro Blixu (Bargelda), protože byl poprvé za svoji kariéru donucen nemluvit jen o sobě. Zatím všechno, co napsal, je o něm. Takže tentokrát se musel dostat do jiného úhlu pohledu, aniž by působil jako novinový komentátor nebo byl cynický, moralistický, někomu stranil, čehož je hodně těžké docílit. Zároveň se vše odehrálo před sto lety, takže o těch událostech ve skutečnosti příliš nevíme. Jen to, co jsme četli, slyšeli, co jsme si představili, jaké to asi mohlo být. Moc se těším na koncertní provedení Lamentu, protože se jedná o velkou výzvu a těžký úkol. Blixa byl tak ustaraný, jak k tomu přistoupit, že se mu o tom i zdálo. Ve snu k němu přišel Tom Waits a řekl mu: „Je to jednoduché: Vezmeš tu děsivou věc a uděláš ji krásnou. Vypovíš ji krásnou cestou.“
DDP: Do toho všeho ti teď vyjde ještě album k další genocidě.
AH: Ano, byl to pro mne rok plný genocid, žádné špásování. Složil jsem totiž hudbu k novému filmu Fatiha Akina, jmenuje se The Cut. Příběh začíná genocidou Arménů Turky. Což se odehrálo ve stejném období, rok po začátku první světové války, v roce 1915. Ten film není jen o arménské genocidě, ale příběh z ní vychází. Na té práci bylo skvělé, že Fatih po mně nechtěl orchestrální soundtrack nebo nějakou etnickou hudbu hranou na duduky (arménský tradiční nástroj, pozn. red.). Chtěl epický soundtrack z elektrických kytar. Takže je to pořádný metal!
DDP: Ale jdi, tak to přece není!
AH: Je to zkrátka také velmi odlišné od klasického soundtracku a jsme na něj hodně pyšní. Film jde teď do kin a album vychází v listopadu.

Slyšel jsem také, že po produkování alba Woven Hand a společném hraní v Crime & City Solution budeš úžeji spolupracovat s Davidem Eugenem Edwardsem právě na nových Woven Hand.
AH: To je pravda. Stala se jim totiž děsná věc, jejich bubeník Ordy nemůže opustit Colorado. Jde o to, že David chce a potřebuje pracovat na vlastní pěst, chce natočit album, které může prezentovat jen sám bez kapely, a já mu pomohu s vytvořením elektronického, nejen rytmického podkladu. Nevím, jestli budu schopný podílet se na následných koncertech, ale pomohu mu vytvořit elektronické a technologické prostředí, zvukovou plochu, aby v ní mohl působit, aniž by si pouštěl jen nějakou pásku. Je to další výzva a něco naprosto jiného než s ním jen hrát nebo s ním skládat hudbu.

Neodpustím si vrátit se k Einstürzende Neubauten: Naposledy jste při koncertech k 30. výročí kapely mluvili o tom, že tuhle mořskou příšeru uložíte na dno oceánu ke spánku.
AH: Znovu spolu pracujeme, jsme zpět. Nahrávali jsme, budeme zkoušet a vyrážíme na turné. U Neubauten nikdy nevíš, co se přihodí, kdy budeme aktivnější a kdy budeme odpočívat. Nemám ponětí, jestli budeme pracovat příští rok a kam nás Lament zavede.

Danielle, ty jsi vaše cestování sesumírovala ve své druhé knize, grafickém deníku We Are Gypsies Now.
DDP: Konečně vyjde i v angličtině zkraje příštího roku. Ovšem teď se zabýváme spoustou nových činností. Od roku 2001 pracuji na filmu s newyorským umělcem Larrym Seven, který tvoří experimentální hudbu, filmy a fotografuje. On byl jedním z nejdůležitějších uměleckých fotografů na východním pobřeží, ale vystupuje také coby hudebník. Dokončila jsem o něm dokumentární film, který vyjde na labelu Neubauten. A vedle filmu jsme spolu s Alexandrem a Larrym nahráli i EP, které také vyjde na značce Neubauten v listopadu. Jmenuje se Needle At Sea Bottom. Je to naprosto báječné, protože Larry je zcela výjimečný muž. Má například celý byt plný analogové techniky, jedná se o ohromné soustrojí v ceně okolo sto tisíc dolarů, nejlepší své doby, a to vše je vměstnáno do malé garsonky. Spolupracuje se spoustou vlivných lidí, s Matthewem Barneym, Tomem Verlainem, Jarboe nebo Michaelem Girou. Všichni tihle lidé za ním chodí, protože má specifický zvuk. Pracovat s ním je něco neuvěřitelného, co on dokáže se zvukem, jsme ještě nikdy nezažili. Moc se těším, až vyjde DVD, protože on je v New Yorku ikonou, všichni ho znají, ale mimo New York se o něm moc neví. I fyzicky je zajímavý! Je maličký se sytě červenými vlasy a vypadá tak na čtrnáct let, ale brzy mu bude šedesát. Zkrátka nadčasový muž. Na tohle EP navazuje další hudební projekt s Larrym, který rozvede naše album s Alexem – Hitman’s Heel. A to ještě na únor připravujeme další dva projekty, o kterých zatím mluvit nesmíme.