Inspiraci pro paneláky hledal Chruščov na Západě
Paneláky jsou považovány za symbol socialistické architektury. Málo se ale ví, že první betonové stavby tohoto typu vznikly ve Francii. Když Chruščov hledal nové stavební metody, inspiroval se právě tam. O panelákové kultuře na Západě a ve východním bloku jsme si povídali s německým režisérem Lorenzem Findeisenem, který nedávno v Praze uvedl svůj dokument Concrete Stories.
Proč jste se rozhodl natáčet o panelových sídlištích? Máte s nimi osobní zkušenost?
Pocházím z východního Německa z města Halle, kde můj otec pečoval o památky. V 70. a 80. letech tam začaly budovy dost chátrat. A protože nebylo dost peněz na jejich opravu, většina z nich byla stržena a nahrazena paneláky. V mládí jsem je vnímal jako kulturní hrozbu, což bylo dané zřejmě mým rodinným pozadím.
Váš film začíná na panelových sídlištích ve Francii – proč zrovna tam?
Před rokem 1989 jsme odešli do západního Německa a já jsem před začátkem studia odjel do Paříže. Tam jsem na předměstích viděl takové paneláky, které jsem znal z Halle a z Berlína. Bylo pro mě nepochopitelné, jak se takový symbol socialistické architektury mohl uchytit v kapitalistické zemi. Začal jsem rešeršovat v archivech a zjistil jsem, že probíhala vědecká komunikace mezi Sovětským svazem a Francií. Začalo to po smrti Stalina, kdy Chruščov hledal nové stavební metody a vyslal své sovětské emisary na Západ. Ve Francii našli model, který importovali do Sovětského svazu, kde dostal název Chruščovkaja.
Dá se tedy říct, že se pozdější architekti panelových domů ve východním bloku inspirovali právě v západní Francii?
Ano, inspirovali. Sovětská Chruščovkaja se stala vzorem a později standardem pro mnoho staveb v celém východním bloku.
Ve filmu zazní zajímavá skutečnost, že se s počátkem výstavby panelových domů do nich začali stěhovat obyvatelé z Antil. Jakou to mělo souvislost?
Ve Francii mluvíme o velkých sídlištích, pojem panelák jako takový tady neexistuje. Stavba sídlišť byla odpovědí na nedostatek bytů. Nejdříve se do nich stěhovali převážně bílí Francouzi. V určitou chvíli zde bylo několik přistěhovaleckých vln, například Židé, později také zmiňovaní dělníci z Antil. Určitý počet bytů na sídlištích byl vyhrazen třeba pro zaměstnance pošty, učitele nebo pracovníky z firem, které se finančně na výstavbě podílely. Tím pádem docházelo k samovolné segregaci, kdy jeden blok byl obsazen pouze přistěhovalci ze severní Afriky nebo zaměstnanci určitého podniku.
Použil jste historické záběry z demolice historických domů v Mostě v letech 1967–1982 kvůli těžbě hnědého uhlí. Jak se díváte na problematiku prolomení těžebních limitů dnes?
Těžba uhlí samozřejmě pokračuje. Pokud jsem to pochopil správně, tak ještě dnes na Mostecku musí vesnice ustupovat těžbě. Osobně s tím nesouhlasím. Příběh Mostu je pro mě symbolem době poplatného přesvědčení, že je možné vše, nepotřebujeme historii ani stará města, můžeme je strhnout a vystavět místo nich nová.
Jak jste se vůbec k záběrům dostal?
Jedna kamarádka mi kdysi přinesla DVD se záběry demolice Mostu, které byly podloženy oslavnou hudbou. Protagonista filmu Pavel Bartoníček mi dokonce řekl, že byly na samotnou demolici zvány zahraniční filmové štáby a záběry pak používaly ve válečných filmech. Spousta záběrů je zachována v archivech Krátkého filmu a České televize.
Věnoval jste se panelovým sídlištím hlavně v Evropě. Zjišťoval jste, jestli existuje paneláková kultura také jinde ve světě?
Ano. Ve Francii se po druhé světové válce rozhodli stavět z betonu, protože ho tu během 2. světové války Němci vyráběli velké množství. Válka zároveň zničila ocelářský průmysl, a proto ani nebylo možné stavět z ocelových konstrukcí jako například v USA. Když jsem točil film, zjistil jsem, že ve všech zemích, které byly pod vlivem Sovětského svazu, tento typ stavitelství existoval. Z nich jsem si vybral tři nejtypičtější, které se ve filmu objevily.
Jaké hlavní rozdíly ve fungování sídlišť vidíte, když srovnáte Německo, ČR a Francii – tedy země, kde jste natáčel?
Hlavní rozdíl spočívá v tom, že zatímco byty na sídlištích na Západě fungovaly především jako bydlení pro sociálně slabé, ve východním bloku se jednalo o normální byty pro běžné lidi. Alespoň tomu tak bylo do roku 1989. Proto se například ve Francii nehovoří o panelácích, ale o sociálním bydlení. Všiml jsem si zásadního rozdílu mezi sídlišti v Československu a v NDR: V Praze si obyvatelé panelových sídlišť mohli byt odkoupit, udržovali ho v dobrém stavu a panovala tam dobrá atmosféra, zatímco ve východním Německu po revoluci převládl pocit, že bydlí v sociálních bytech a stěhovali se pryč. Důvodem byl i zánik mnoha předrevolučních podniků. Mnoho domů proto muselo být nakonec strženo.
Líbí se vám panelová sídliště? Změnil se váš vztah k nim během natáčení?
Ano, změnil. Ve filmu jsme se snažili zprostředkovat i to, jak lidé, kteří žili v panelových domech, toto bydlení po estetické stránce sami vnímali. Nedá se popřít, že se jedná o velice ošklivé stavby, ale to ještě nevysvětluje, proč sociální konstrukt sídliště jakožto nového typu města nefungoval. Díky filmování jsem také pochopil, že výstavba sídlišť byla do značné míry nevyhnutelnou reakcí na určitou socioekonomickou situaci.
Panelové domy mají zřejmě dost vysokou životnost, mnoho z nich se také zrekonstruovalo. Jak dlouho podle vás přežijí?
Často se říká, že jsou koncipovány jenom na 50 let. Asi jako u ostatních domů záleží, jak moc se o stavbu člověk stará. Určitě existují příklady, kdy byl při stavbě paneláků použit špatný materiál, třeba cement nebo písek. Na druhou stranu mají své jisté výhody, třeba při zemětřeseních. Ty úplně prvotní byly stavěny na 40 let, a dnes už jsou tu 140 let a pořád drží.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
