Islandská Sóley: Vstoupila jsem vědomě do temnějších krajů

V roce 2011 jsi vydala desku We Sink, hodně jsi koncertovala po světě a pak nastalo ticho. Ve skutečnosti o prolenošené roky nešlo, že?
To máš pravdu. Turné, o kterém ses zmiňoval, trvalo celé dva roky. Pak jsem otěhotněla, porodila potomka, ale ještě nějakou dobu jsem neměla energii se vrátit do studia.

Jak tě fakt, že ses stala matkou, poznamenal jako hudebnici nebo skladatelku?
Snažím se každou volnou chvilku, kterou mohu strávit v klidu ve studiu, využít na sto procent. Nechápu, co jsem jako bezdětná celou dobu dělala. Viděno dnešní optikou jsem měla natočit nejmíň padesát desek (smích). Takže když mám možnost být ve studiu, snažím se oprostit od mateřských myšlenek a snít.

Loni v létě jsi vydala album Krómantik složené z osmi instrumentálek postavených čistě na sólovém klavíru. Nejen pro mě to bylo velké překvapení. Dá se odhadovat, že se jednalo o jakýsi relikt tvých skladatelských nápadů z časů univerzitního studia kompozice?
Ano. Ty písničky čekaly v mém počítači už hodně dlouho. Nahrála jsem je v roce 2011, a složila dokonce o rok dřív. Většina mých fanoušků mě zná především jako zpěvačku, ale mé hudební světy jsou mnohem rozsáhlejší. Už dlouho jsem chtěla tyhle skladby dokončit a vydat je, ale dokud jsem hodně koncertovala, nebylo to možné. S mým mateřstvím nastal ten pravý čas, takže jsem vyvinula na label velké úsilí, aby toto album vyšlo. Máš pravdu, že z mé strany nastalo jisté ticho, na nových písničkách jsem nějakou dobu nepracovala. Klavírní deska tak vhodně vyplnila vzniklou pauzu.

Pojďme se ale už konečně podívat na Ask The Deep. Jak těžké bylo dát tohle album dohromady?
Polovinu písniček jsem měla pohromadě ještě předtím, než se dcerka narodila. Ta druhá pak představuje mé nápady po porodu. Jak už jsem naznačila předtím, když jsem ve studiu, snažím se maximálně vymanit z role matky, kojné, pečovatelky a já nevím koho ještě. Mám štěstí na partnera, který si často bere malou na starost, protože příprava desky mi zabrala opravdu hromadu času. Ano, mohla jsem na ní strávit další rok broušením detailů, ale cítila jsem, že tu kolekci ze sebe potřebuju dostat ven ještě letos, prostě co nejrychleji. Jsem za to rozhodnutí ráda, protože zpětně jsem s ní spokojená a je pouze několik detailů, které bych dnes natočila jinak.

Písničky jsou plné démonů, duchů, jeden song pojednává o muži zaživa upáleném v Brazílii. Jak jsi k těmto tématům došla? Čekal jsem trochu něco jiného…
Čekal jsi poklidné maminčiny písničky s pohádkovým podtextem?

Možná trochu.
Sama nevím, kde se tahle témata ve mně berou (smích). Asi je to reakcí na mou roli matky. Doma své dceři hodně zpívám veselé dětské písničky, ale takové jsem rozhodně neměla v plánu nahrát.

Islandská zpěvačka a skladatelka Sóley (foto Ingibjörg Birgisdóttir)|foto: Morr Music

Dá se říct, že jsou pro tebe temné písně jistou formou terapie?
Asi ano. Mám za to, že částečně odráží fakt, že vznikají na Islandu. A to přesto, že se nesnažím nikoho napodobovat nebo následovat. Konečně se ve větší míře obtiskla v mých písničkách láska k hororům. Asi si tímto šokantním způsobem kompenzuju jistou obavu ze sebe sama.

V jednom nedávném rozhovoru jsi prohlásila, že jsi přestala hrát na piano. Co se stalo?
Přejedla jsem se klavíru. Na nové desce ho uslyšíte, ale pouze jako doprovodný nástroj. Žádná nová písnička na něm není postavená. Nevlastním klavír, pouze klávesy a už mě nebavilo předstírat, že preluduju na koncertní křídlo, když to není pravda. Místo toho jsem obrátila pozornost k varhanám nebo synťákům. Baví mě používat různé rejstříky z klávesové databanky. Sampluju a využívám klávesy taky jako spouštěč všech možných efektů. Je to jeden z nejviditelnějších znaků toho, že nehodlám ustrnout na jednom místě, ale neustále se chci posunovat kupředu. To všechno ale neznamená, že bych neměla tenhle nástroj ráda. Stále skládám především na klávesách, základní zvuk klavíru ale morfuju na všechny možné způsoby.

Vím, že jsi schopná si řadu nástrojů natočit sama, ale pomáhal ti s novým albem někdo?
Máš pravdu, že jsem si zase často vystačila sama. Ale stejně jako na koncertech musím mít bezpodmínečně k ruce bubeníka a kytaristu, i na novince mi s těmito party pomohli mí spoluhráči z kapely. Jejich připomínky a taky ty od mého přítele jsou pro mě důležité. Naopak velmi popudlivě reaguju na „rady“ lidí, které neznám a kteří mají připomínky k mým písničkám. Často mě doslova vytáčí doběla.

Řada písniček na nové desce nemá pouze temné texty, ale taky robustní aranže. Byl to záměr, nebo tě výsledek překvapil jako mě?
K tomu došlo teprve při míchání desky. Najednou se v jinak niterných písničkách objevily zatěžkané bicí, nabroušená kytara a temné rejstříky kláves a já si akorát řekla „ty bláho“. Byly najednou tak jiné, až jsem měla problém rozeznat, jestli se mi taková jejich podoba líbí, nebo ne. Nakonec zvítězila touha posunout svůj rukopis do nových pozic. Takže ano, Sóley vstoupila vědomě do temnějších krajů.

Kdo je autor obalu a všech rozpitých promo fotografií, které tak přesně kopírují náladu desky?
Její jméno je Inka a už jsem s ní spolupracovala na obalu mého debutu We Sink. Mám ji částečně za kouzelnici, protože přesně dokáže vystihnout podstatu a náladu mé hudby. Jako u minulého alba ani tentokrát jsme nemluvily o nějakých přesných podobách obalu, pouze o barvách, které mám s novými písničkami spojené. A znovu všechno vystihla naprosto přesně.

Sóley: Ask The Deep|foto: Morr Music

Co právě připravuješ, tedy kromě evropského turné?
Právě jsem dokončila hudbu k jednomu filmu. Pak se chystám do Japonska se Sindrim (ten, který si nechá říkat Sin Fang) odehrát pár koncertů, pak budu chvíli k dispozici pro dcerku a pak už začne to slibované evropské turné, v jehož rámci se na podzim k vám určitě podívám. Myslím, že toho je ažaž.

Když už jsme se dotkli tématu Seabear, je ještě šance, že se od téhle skvělé kapely v budoucnu něčeho dočkáme? Když jsem na tohle téma zavedl řeč minulý rok se Sindrim, tak odpověděl něco na způsob „až přijde ta pravá chvíle“. Jak to vidíš ty?
Asi ti na to odpovím stejně. Teď do Japonska míříme nejen se Sindrim, ale taky s bubeníkem ze Seabear, takže je jasné, že si fanoušci budou písničky téhle naší kapely žádat. Já vždycky řeknu „proč ne“ a na to Sindri odpoví „hele, já nevím“. Tak ho trochu víc přiopijeme a určitě nakonec nějaké na závěr zahrajeme (smích).