Jan Kraus: V Česku je málo odvážných lidí

Rovnou na úvod se přiznám, že jsem byl vždycky velkým fanouškem vašeho pořadu Dvaadvacítka, který vznikl v České televizi v druhé půlce 90. let. Vašimi slovy to byla jakási „sklizeň netradičního humoru“ a určitě nejen pro mě šlo o bezmála geniální parodii na investigativu. Pojďme si přiblížit trochu vznik tohoto vašeho srdcového projektu…
Ano, to byl srdcový projekt – můj a mého kolegy Jiřího Ornesta. Námět jsme, tehdy ještě ve spolupráci s Borisem Hybnerem, odevzdali do ČT, ale s takovou tou leností, že nám to nikdo nikdy neschválí (taky nám nikdo do tý doby nic neschválil). A tenkrát přišla odpověď od tehdejšího dramaturga Jana Šterna, že ho projekt velmi zaujal a ať ho navštívíme, z čehož jsme se nervově zhroutili, protože jsme s tím opravdu nepočítali. Pak jsme dramaturga navštívili a jeli jsme takový ty řeči, který vedou lidi vždycky stejně: já bych chtěl něco, co by zaujalo, bylo vtipný a kritizovalo nešvary, a tyhlety fráze. On říkal, že se mu to zdá moc dobrý a že by byl pro, abychom natočili pilotní díl.

A co vy tehda na to?
No tak to nás s Ornestem už úplně oddělalo, protože my jsme byli zvyklí na to, že jsme furt odmítaný, a s chutí jsme se na to vymlouvali. A když Štern řekl, že jo, tak jsme halt začali chystat pilotní díl. Zásluha Jana Šterna byla velká v tom, že on tehdy dělal pořad Nadoraz a náš pilotní díl zařadil jako tzv. Nadoraz speciál na silvestra. A když jsme se ho ptali, jestli to není trochu divný, že nás dá pod seriózní pořady, tak říkal: „Já vás musím dát někam, kde ten pořad dostane číslo. A když ten pořad dostane číslo, tak má vyhráno. Protože když půjdu s pilotem, tak číslo nedostanu. Dám ho teda pod Nadoraz, a tím mám šanci ho vůbec ukázat.“

Takže my jsme natočili dva pilotní díly a na základě těch dvou dílů nám řekli, že to je samozřejmě chabý, nic to nepřináší, ale že to můžeme případně ještě zkusit. Nutno dodat, že v té době byl ředitelem ČT pan Ivo Mathé, kterej z toho vůbec nadšenej nebyl, ale měl v sobě určitou velkorysost – takže říkal, že se to možná někomu může zdát dobrý, i když jemu to přijde na hlavu. No a tak vlastně vznikla „22“ a díky Honzovi Šternovi to byla práce skutečně naprosto svobodná.

Aleš Stuchlý a Jan Kraus|foto: Martina Pavloušková

Váš humor šel tehdy opravdu nadoraz. Máte pocit, že by dnes bylo něco takového vůbec možný? Já teda ne.
No, ono to má dvě strany. Ta pravděpodobnost, že by to nebylo možný, je vyšší díky tomu, že Jan Štern je sice zpátky v Český televizi a vždycky by měl vůli to povolit, ale bude mít nad sebou nadřízený a ty mu dneska budou říkat o sledovanosti a číslech, protože televize jsou obecně v krizi – končej. Takže si spíš myslím, že by s tím dneska neprošel, jelikož tehdy to bylo dáno velkorysostí určitých lidí v ČT. Druhá věc je, že dneska tam nikdo moc se satirou nechodí. Tomu věřte, protože jeden z důležitých předpokladů pro satiru je, že politiku musíte docela dobře znát, jinak děláte infantilně debilní vtípky o tom, že politika je svinstvo a že se politik podělá (jakože pokadí). No a to není satira.

Při slově skeč se mi chce zvracet

Mám ale pocit, že na rozdíl od jinak skvělé České sody spousta těch vašich scének přežila svou dobu i proto, že jste si nebrali inspiraci pouze z tehdejší současnosti, ale spousta těch skečů byla v jádru nadčasových. Jak vůbec vznikaly scénáře k pořadu „22“? Nutno dodat, že kromě vás s Jiřím Ornestem se na projektu podílel i nezapomenutelný Josef Žluťák Hrubý.
Původně měl být tím třetím Boris Hybner, kterej s náma byl od úplnýho začátku. Jenže Boris večer před natáčením zavolal, že to nemůže dělat; že my si s Ornestem hodně rozumíme a on že tolik ne, a ať promineme, ale že to dělat nebude. A my měli napsanej pilotní díl celej o tom, jak Hybner vysvětluje v pantomimě, jak se dělá gag. Takže jsme volali okamžitě Hrubýmu, kterej tehdy kulhal jen na jednu nohu a pantomimu asi nikdy ani neviděl, protože ta se v barech, kde on žil, neobjevovala. A s ním jsme teda úplně zdecimovaný dělali něco, co bylo připravený pro Hybnera, kterej nám z toho odešel. Nicméně ty scénáře vznikaly zkrátka tak, že jsme si s Jirkou Ornestem navzájem vždycky jasně řekli, co se bude dělat a co ne; vždycky v poměrně vysilujícím tempu. Psát to jednou měsíčně, to byly galeje, a jak řekl Jirka Ornest asi po půl roce: „Při slově skeč se mi chce zvracet.“ Byl to zápřah o to víc, že jsme to jen nepsali, ale i jsme v tom hráli, takže my jsme vlastně Dvaadvacítkou žili celej měsíc.

Do jednotlivých scének se očividně promítaly i vaše vlastní – osobní i profesní – zkušenosti. Narážím třeba na dadaistickou scénku s dabingem animovaného komára…
K tomu napsal námět Michal Pavlata, který mi vyprávěl, že byl jednou na takovým konkurzu, kde je zkoušeli na nějaký komáry americký režiséři. Tak jsem tuhle scénku s chutí napsal, protože právě tohle jsme na tý práci milovali: že jsme věděli, jak to chodí. Ale můžu vám říct, že už tehdy tam byla předzvěst toho, kam se zábava v televizi vyvine, respektive co už do budoucna bude/nebude možný.

Jan Kraus na Radiu Wave|foto: Martina Pavloušková

My jsme jednou dělali scénku, kde stojí milicionář, esesák a tajnej fízl a baví se o odškodnění. Kdo jaký dostal za výsluhu. Ten Němec říkal, že oni v Osvětimi měli zhoršený počasí a dostali doplatek až dodatečně, že se o to museli hádat, milicionář že taky kvůli ozáření uranem, a do toho jsem na závěr přišel já jako esesák a tak jsem jako lehce zahajloval a řek jsem, že nám to taky dali až pozdějc. A my během natáčení tý scénky koukali, jak téměř celej štáb odešel. Oni tam nechtěli ani bejt u toho! Ale takový lidi s dovolením potřebují nakopat do zadku. V televizi maj bejt hlavně odvážný lidi. Proto jsou na tom televize taky tak bídně, protože v Česku je málo odvážných lidí; a když už někde jsou, tak určitě ne v televizi.

V souvislosti s motivem odvahy nelze nevzpomenout na satiru na pohostinství ve scénce Hospoda U Tří demogratů nebo na díl, v němž sugestivně ztvárňujete postavu intimního písničkáře Čestmíra Macechy a utahujete si z tuzemské písničkářské tradice…
Písničkáře napsal Ornest, protože věděl, že já jsem hudebně hluchej. A on miloval, když mě mohl tejrat tím, že říkal „Budete, Honzo, zpívat“, což bylo vždycky utrpení. Ale pokud jde o názory a už zmíněný herecko-scenáristický úvahy, tak je Jiří Ornest podobný mému bratru. My jsme si vždycky naprosto rozuměli a taky jsme se výborně shodli v realizaci. Martin Vadas jako režisér a náš kamarád dělal pro výsledek rovněž maximum, v tomhle ohledu to byly zlatý časy. To, že to dneska tak není, je zásluha ani ne tak těch debilních televizí, který jsou celý podělaný, ale i lidí, že na to netlačej. Ono těch lidí, co tam něco přinesou, moc není. Teď jsem si všiml, že ČT zkouší toho Pečenýho sněhuláka, ale to nejde do satirický oblasti, to je spíš taková rádoby crazy legrace. A upřímně řečeno: v našich scénkách málokdy najdete vulgaritu a málokdy si nahrazujeme pointu nějakou prasárničkou. To je vždycky taková berle, kterou dělají lidi, co nevědí kudy kam s pointou. A navíc: my jsme tam často měli věci, který ani k smíchu nebyly.

Vy jste se ale občas dokázali pointy i velmi účelně zbavit. A přitom to fungovalo, viz třeba absurdně natahovaná záležitost se správnou výslovností slova „grasshoppers“ v už zmiňovaném dabingovém skeči…
… no jasně, tak to je dobrý hlavně proto, že to trvá tak strašně dlouho – a normální, běžná věc najednou nabejvá totálně absurdních rozměrů. Tam jsem hrál toho režiséra fakt s chutí. Tam jde o to, že na výslovnosti vás může buzerovat, kdo chce a jak chce dlouho. A tam je důležitej ten moment, kdy herec odchází totálně pokořenej – to jsme samozřejmě znali důvěrně, to s sebou herecká práce prostě nese.

Jan Kraus na Radiu Wave|foto: Martina Pavloušková

V roli ponižovaného tuším nejčastěji vystupoval právě Jiří Ornest. Například ve scénce Kurte, naláduj to, kdy coby nemotorný pan inženýr zkouší střílet z pistole na terč a vy si z něj jako otlemený instruktor Kurt permanentně utahujete…
Zrovna tuhle výbornou scénku s Kurtem psal Jirka Ornest. Víte, opravdovej herec nemá problém s tím, jestli hraje ponižovanýho, nebo ne; spíš mu jde o to, aby to udělal dobře a mělo to smysl. Herec, kterej nechce hrát sluhy a chce hrát panovníky, je trošku mentální chudák. Tímhle my jsme s Jirkou nikdy netrpěli.

Na nejasný hraně

Neměli jste problém utahovat si ze sebe, ale ani z tzv. nedotknutelných atributů české kultury, viz třeba vaše Májové pásmo…
Ano, Mácha – nedotknutelná záležitost. My jsme to tehdy udělali tak, že jeden díl bude trošku jinej a trošku šílenej. A na konci pan režisér Ladislav Smoček (zakladatel Činoherního klubu) vlastně imituje Zdeňka Štěpánka, když recituje Máj. My jsme prostě chtěli občas bejt na nejasný hraně v tom ohledu, jestli je to legrace, nebo ne. Je to taková tradiční britská poloha, kdy vám Britové dávají tak trošku vybrat: když je to pro tebe sranda, tak dobrý, pokud ne, tak si to prožij, jak potřebuješ. V Česku to moc nejde, protože Češi obecně jako diváci mají prý rádi laskavej humor, čemuž já vlastně moc nevěřím. Ale britskej humor je humor pro silný, kterých je v Česku málo, proto tady jedou spíš ty Babovřesky.

Je to právě britský humor, který je vám v televizi i třeba ve filmu nejbližší?
Je to tak. Když se podíváte na sitcom, tak to tak trošku vynalezli oni. Britskej sitcom je opravdu jinej než americkej. Jak už jsem naznačil, britskej humor je humor silného národa. Oni se ze slabosti nehroutěj, když ji ironizujou, zatímco polovina Čechů začne říkat „to byste neměl zlehčovat“. Ale Češi sami k tomu mají blízko a sám vidíte, že pokud se cokoliv stane, tak Češi hned přijdou s cynickejma vtipama. Ale ta komunistická generace nebo ta poznamenaná, ta je pomlácená. Ti jsou takoví jaksi lokajsky ublížení a pořád říkají, že chtějí něco laskavého, a nejlepší je teda věnec…

Když mluvíme o televizní tvorbě, musíme to svázat s vaší dramatickou (divadelní) tvorbou. Málo se ví, že jste v roce 1989 s Jiřím Ornestem založili tzv. Náhradní divadlo. Jaký jste vlastně měli repertoár?
Hlavní půvab Náhradního divadla byl v tom, že mělo zkratku ND, stejně jako Národní divadlo. A všichni jsme psali: Jan Kraus, člen činohry ND. Za druhé jsme si dali umělecký jména – já měl Jan Mošna Kraus, což hrozně popuzovalo ty starý herce. Vždycky říkali: „Víš, jak byl Mošna dobrej herec?“ A já říkal, že jsem ho teda nikdy neviděl, ale slyšel jsem, že zas taková pecka to taky nebyla. Na to nebyl důkaz, že byl Mošna dobrej herec. To se tak vždycky říká o hercích, co jsou mrtví, jako se v Česku o všech mrtvejch mluví pak jen dobře.

No a my jsme si založili Náhradní divadlo, který bylo trošku šílený, ale my jsme v něm byli šťastní. Pak záhy přišel konec komunismu a začalo ještě daleko zajímavější divadlo, tak jsme ho zase rozpustili. Stihli jsme ale uvést ještě část repertoáru ze Studia Bouře, kde jsme předtím byli s Ornestem. Měli jsme premiéru Zelenýho ptáka, což jsem napsal já; byl to takovej náš výstřelek těsně před revolucí, a pak jsme si dali od divadla přestávku.

Historky z natáčení jsou eutanazie

Dobře si pamatuju, že jsem jako teenager chodil do Divadla Na Zábradlí na vaši hru Nahniličko. Byla to hra, která se ve své době dočkala poměrně rozpačitého přijetí, ale třeba tehdy vážený kritik Vladimír Just vaši komedii jako jeden z mála hodně pochválil…
To byl jeden z mála, kdo to pochválil, jinak se z toho hroutili. A hroutili se z toho i někteří diváci, občas třeba jedna dvě řady odešly. Ono to bylo trošku specifický: nezapomeňte, že v tý době z celýho ansámblu, kde byli Klepl, Holubová a další, byla známá jenom Ivana Chýlková. Takže my když jsme jeli na zájezd, tak psali, že hraje Ivana Chýlková a ostatní. Druhá věc je, že jak tam byla tahle jedna hvězda, tak já jsem říkal Jirkovi Ornestovi, který hru režíroval, že musí Ivaně vymyslet tzv. starring income, hvězdnej nástup. On říkal, to se nebojte, a vymyslel ho myslím geniálně. A schválně je ten Ivančin příchod až v druhý třetině první půlky. To je určitý pravidlo, který se dělá, aby ty lidi byli natěšený. Když už si začnou říkat, že tam asi nehraje dneska nebo je tam alternace, tak ta hvězda přijde. Jirka to vymyslel tak, že ona přijde a není vidět, což do dneška považuju za jednu z nejlepších režijních inscenací takovýho hvězdnýho nástupu. A takový ty paní, co si tam přišly s korálema na Ein Kessel Buntes, tak ty znejistěly už od začátku, když se objevila taková nevlídná dekorace.

Prvních deset minut se v té hře jenom kašle…
… no jasně, dokonce se jednou z hlediště ozvalo „trochu hygieny prosím!“. Když jsme s tím měli jet asi čtrnáct dnů po premiéře do Havířova, dospěli jsme dokonce k přesvědčení, že tam asi dostaneme přes držku. A v Havířově jsme se přitom dočkali bouřlivýho přijetí a velkejch ovací, což bylo překvapivý. Ale pak byl druhej problém, ten samej co s Dvaadvacítkou: zase nám říkali (a zejména mně), proč zase znevažuju ten nádhernej svobodnej systém; máme přece demokracii, všechno je nádherný, máme svobodu a volby a já se vůbec neprojevuju jako vlastenec. A to vás ti zesláblí debílci pořád tímhle obtěžujou, protože je to nějak znervózňuje. Ale dneska to hrajeme už dvacet let a lidi se tam řežou celkem s chutí, žádnej obdiv k režimu už nemají.

Prolnutí divadla a televizního formátu se týkalo i tzv. Večerů Analogonu, které byly v Divadle Komedie vždycky specifickou událostí. Vzpomínám si, že proběhl i krátkodobý pokus převést tahle surrealistická pásma na televizní obrazovku. Jak se to podle vás povedlo?
Večery Analogonu děláme s Jirkou Ornestem pořád. Je to jednou za čtvrt roku, ale my to děláme asi dvacet let. Mám to strašně rád, miluju ty skeče, vždycky jich je tam pár výbornejch. To převedení bylo těžké, dělal to opět Jan Štern. Na to bych rád upozornil, protože v ČT není nikdo jinej, kdo by pro tyhle věci měl smysl. Bylo to těžké, protože to bylo samozřejmě ve velmi úsporném finančním formátu, takže se to dělalo jako to divadlo. Nicméně já tam měl možnost dělat svoji oblíbenou četbu o „Zalabácích za Labem, co žerou kočky s tvarohem“, což je můj milovanej text. Takže já jsem vždycky šťastnej za ty věci – vždyť je tady toho hrozně málo, tady se furt vyprávěj historky z natáčení. Já když slyším historky z natáčení, tak se mi zvedne žaludek, nehledě k tomu, že jsou všechny stejný. Je to v podstatě eutanazie.

Češi jsou neuctiví ke všemu

Vybavuju si, že jednotlivé scénky jste protínali nonsensovými vstupy odněkud ze studia, jako třeba ve skeči Přijď, budeme zabíjet, který stál v podstatě na vašich nekonečných záchvatech smíchu…
Ano, těmihle momenty jsme chtěli ironizovat ty vstupy, které v televizi byly a pořád jsou. Tam vždycky někdo důležitě hovořil, zatímco my jsme s chutí mluvili o tom, že současný znásilňování mužů ženami už je opravdu neúnosný – Josef Hrubý s holí v ruce říkal, že zrovna včera na zastávce ho zase jedna znásilnila. A v Česku je dodnes rajcovní, když to říkáte úplně vážně. Tenhle způsob, když říkám něco, co není pravda, ale může to bejt sranda nebo ironie, ale musím u toho mít nějakej humornej výraz, ten nesnáším – to je návod pro blbečky. A to tady pořád dohnívá a myslím si, že to dohnije, i když v televizi asi ne, ta začíná být gerontologický médium. Ale ty Youtuby, weby a digitální svět to vyženou.

Abychom byli v tom výčtu devadesátkových satirických pořadů vyznávajících absurdní humor kompletní, musím ještě zmínit neprávem pozapomenutou sérii Tuzemský konzumní, kde jste se objevoval ve scénkách třeba s panem Haničincem a dalšími nečekanými hereckými osobnostmi (viz scénky typu Pojďte prosím do mé kanceláře). Vzpomínáte si na tenhle dadaistický cyklus?
To jsem měl strašně rád, právě proto, že tam hrál Haničinec, seriózní herec a tady představitel úplnýho idiota prodavače, u kterýho já si například v jedný scénce kupuju štěstí nebo co. Ale tady to vidíte, Tuzemský konzumní a Dvaadvacítka, předtím Česká soda, to všechno produkovala Česká televize a k tomu má dneska hodně daleko. Vy totiž nejdřív musíte jako médium nastavit ruku, že to chcete, že to budete podporovat a nebudete říkat „dobře, já vás nechám udělat dva díly, ale bude to výjimka, protože to nikoho nezajímá“. Pak se teprve začnou objevovat lidi, kteří o to budou mít zájem, a z nich to teprve musíte umět vybrat. A to uměli producenti Jan Štern a taky Čestmír Kopecký. Navíc jsme tehdy měli tu výhodu, že jsme mohli jít buď za jedním, nebo za druhým – a když jeden řekl, že ne, druhej klidně mohl říct, že jo. To se všechno vytratilo, televize jsou uprdnutý, a když chtějí velká čísla, tak musí mít hodně starších lidí; u mladších lidí televize hodně ztrácí a už ji skoro vůbec nesledují. Tudíž televize mají podvědomě potřebu lézt do zadku těm starším, kde samozřejmě se satirou a věcma, které jsou na hraně, mít úspěch moc nebudete.

Kritické myšlení je základ

Na druhou stranu je třeba říct, že váš humor (zejména v Dvaadvacítce) nezřídka kladl velké nároky na diváka. Třeba scénka Návštěva Němců, kde po minutách mlčení nabízíte…
… keks! No jo, to byla jedna z prvních scének vůbec, že máme Němce a teď co s nima, když nejsme schopní s nima mluvit, hostit je nemáme čím a to, co máme, nejde otevřít. Ale jsme takoví servilně vetřelí, že jako teď je ta družba. To byly naše silný pocity s Jirkou, my jsme to tak vnímali a vnímáme to tak pořád. Normální člověk je pořád kritickej ke svýmu prostředí. Kritický myšlení je jeden z elementárních prvků demokratickýho systému.

Demokratický systém jste testovali mnoha hraničními fóry. Když zůstanu u scénky s Němci, Žluťák Hrubý v jejím průběhu na svojí legendární holi mimo jiné chabě demonstruje slabý tlak plynu…
Ano, ano, ukazuje slabej tlak plynu Němcům. Stejně tak jsme v Dvaadvacítce měli ty rozhovory s politickejma vězněma, kteří se tak smáli, když na ty lágry vzpomínali, že nemohli ani mluvit. No proč ne? Jáchymov, oni nemohli ani mluvit, když vzpomínali na Jáchymov! Protože v týhle době vždycky mručely ty pořady „se vší úctou“, ale to s tím přece nemá nic společnýho. Tady vždycky někdo řekl: „Vy ironizujete takové vážné věci.“

Ale podívejte: můj otec byl v koncentráku. A já jsem kdysi za komunismu napsal povídku o tom, že přestože byl v koncentráku, tak nikdy nejedl drůbež. Vlastně ji jedl, protože matka vařila kuřata, ale my jsme museli říkat, že je to telecí, a otec se ládoval a matka na to: „Jez to pomalu, to je telecí!“ A von protože vařil v lágru, tak nám jednou (když máma nebyla doma), uvařil vodporný jídlo. Říkal, že ta polívka se jmenuje Margareta nebo co, no něco pekelnýho. A tejden nato bylo zase telecí a já jsem si řekl, že to je výborná příležitost mu to vrátit. Tak jsem mu řekl – když odpočíval po obědě, spokojenej –, že to nebylo telecí. „To nebylo telecí, nikdy to nebylo telecí, tati, bylo to kuře a jmenovalo se František.“ A von šel a skutečně se pozvracel.

To musela být asi nadšeně přijatá povídka…
No voni mi tenkrát napsali, že povídka je to pěkná, ale v souvislosti s připomínkou tatínkovy koncentráčnické minulosti se stává nestravitelnou. A já už jsem si tenkrát říkal: „Ty debílku, kdybych tu koncentráčnickou minulost dal pryč, tak jsem úplně bez podstaty, tak to není proč psát.“ Jinak já znám od svého otce řadu veselých historek z Osvětimi, ze kterých vám vstávají vlasy hrůzou. Prostě humor je všude, sranda je všude, vždycky byla a vždycky bude. A to, jestli něco znevažujete, je otázka velmi tenký hrany. Každopádně satira z Česka vymizela, takže Česká televize žádnej satirickej pořad nemá, nedělá a nehledá. Komerční televize se zbavily víceméně všeho, co souvisí s politikou, protože oni nechtěj mít problémy, oni chtěj mít prachy. A neuměj dělat peníze jinak, než bejt servilní. Vemte si, že druhej prime time, od půl desátý, mají americký televize úplně jinej program než český komerční televize. Ty začly v éře Vladimíra Železnýho dávat porno od půl desátý jako noční zábavu. V tý době to mělo určitý ospravedlnění, protože to je taky černej humor. Ale tady je to opravdu pořád v zuboženým stavu a je to následek komunismu.

Jan Kraus na Radiu Wave|foto: Martina Pavloušková

Slovenští kolegové zpovídali v rámci Audioportu pana Lasicu. Jste fanouškem jeho humoru – ať už v duu s panem Satinským, nebo sólově?
Lasica a Satinský jsou hvězdná dvojice, já je mám oba hrozně rád a kvituju, že je pan Lasica živ a že se s ním občas můžu potkat. Když se s ním potkáte, ať už na jevišti, nebo v hledišti, tak najednou vidíte, jaká je to ozdoba, když je někdo chytrej a ještě vtipnej. To je opravdu dar. Myslím, že to neoceňovali zdaleka jenom Slováci, ale i Češi, protože v jistý době Lasica se Satinským byli nenahraditelný. Jejich záběr humoru šel do oblasti, kde nikdo jinej nebyl.

Jinak z hlediska publika, protože jsem jezdil na Slovensko s divadlem, Slováci se trošku míň smějou těm věcem, co Češi; smějou se trošku jinejm, ale o to jsou uctivější. Slováci jsou obecně k umělcům uctivější než Češi. Může to souviset s tím, že je to směrem na východ – v Rusku jsou pak už k umělcům úplně nejuctivější. Což v dnešní době není zrovna nic, co by mohlo zachránit jejich reputaci, ale je to tak. Češi jsou neuctiví ke všemu, tak proč by měli být uctiví k umělcům.