Julia Holter: Chci svou vlastní rádiovou show!

Začněme otázkou o rádiu. Slyšela jsem, že máš vlastní rádiovou show. O čem je a kde se vysílá?
Je to vlastně show mé kamarádky Jeleny v malém artovém rádiu v LA. Byla jsem tam vlastně jen jednou, ale chystáme se to rozjet pravidelně, jen jsme zatím nenašly čas. Rády bychom to pojaly jako takovou zvláštní kombinaci rozhovorů a soundartu a podobně. Vlastně ještě nevím, bude ho hodně divoké. Ale zábavné.

Čtěte také

Jaký je vůbec tvůj vztah k rádiu? Máš ho ráda, posloucháš ho?
Ano, poslouchám. Na univerzitě jsem byla rozhlasová djka. Hodně poslouchám starou hudbu ze šedesátek, sedmdesátek, osmdesátek. Něco z toho je vlastně docela hrůza, protože jsou to komerční stanice, ale já miluju oldies.

Jak jsi dýdžejovala?
Hodně amerických univerzit má svá rádia. Jsou hodně neformální, neprofesionální, říká se jim „free form radio“ – můžeš hrát, co chceš. Přesně to jsem hrála, ale nemyslím, že jsem v tom byla moc dobrá. Ale měla jsem to moc ráda. A strašně ráda mluvím. Opravdu chci svou vlastní show!

Tvoje nejnovější deska je inspirovaná muzikálem Gigi, který jsi znala už jako malá holčička. Co tě na něm bavilo tehdy a co teď?
Obvykle na muzikály moc nejsem, ale moje babička měla videokazetu, kterou jsem si u ní pouštěla. Hrozně mě bavily postavy – ona je trochu dětinská, chce si jen dělat své, ale společnost ji pořád do něčeho nutí. S tímhle příběhem jednotlivce, který ztrácí ideály o společnosti, se snadno pracuje. Chtěla jsem do alba zakomponovat barvy, nálady a příběh toho muzikálu. Spíš abstraktně, ne moc zjevně. Je to dobrý výchozí bod, který se snadno adaptuje na současnou situaci.

Tvůj zpěv je velmi zajímavý, velmi originálně kladeš slova do hudby, klidně, netlačíš na hlas. Jak jsi dospěla ke svému vokálnímu projevu?
Zajímavá otázka. Nikdy jsem vlastně nestudovala zpěv. Ale miluju ho, ráda s hlasem pracuju zvláštními způsoby, zkoumám, jak znějí jeho různé polohy. Ale moc o tom nepřemýšlím, postupuju spíš intuitivně.

Julia Holter|foto: Oficiální Facebook Julie Holter

Zaujala tě v poslední době nějaká kniha? Při koncertu jsi zmínila, že máš něco rozečteného.
Žila jsem měsíc v Berlíně, takže jsem si chtěla přečíst Berlínské povídky Christophera Isherwooda. Myslím, že Isherwood se k té knize později nehlásil, ale je to velmi zajímavé čtení, skoro deníkový záznam dění v Berlíně 30. let, kdy postupně sílil vliv nacismu.

Ve své hudbě často mícháš experimentální přístupy s popem. Jak tyhle věci kombinuješ?
Těžko říct. Hodně popových umělců (a teď myslím ty jako Beyoncé, ty opravdu slavné) se obrací k undergroundovým hudebníkům, aby jim produkovali desky a podobně, takže bych řekla, že momentálně je mezi těmihle světy hodně kontaktu.