Michael Gira (Swans): „Kamkoli nás zvuk zavede“
Mluvit o newyorských Swans jako o kultovní kapele by bylo možná degradací slova kult. Kapela, která se dala dohromady už na počátku 80. let, ovlivnila bezpočet alternativních skupin. Když se tedy před dvěma lety dala formace znovu dohromady, byla to událost – tím spíš, že svůj comeback dozdobily dvojicí skvělých desek.
Legendární Swans vystoupí 27. listopadu v Lucerna Music Baru a my jsme se před koncertní událostí podzimu telefonicky spojili s diktátorským vůdcem Swans Michaelem Girou. Na pódiu despotický Gira zněl v telefonním sluchátku poměrně příjemně.
Říká se, že projekt Angels of Light jste založil, abyste umlčel svoje démony, a ve Swans jim naopak dáváte volný průchod – vnímáte to taky tak?Nevím, co všechno se říká, každopádně Angels of Light jsem založil, protože jsem se chtěl víc soustředit na samotné písně. Na něco jednoduššího, co bych mohl zahrát sám na španělku – byl jsem vyčerpaný po tolika letech se Swans. A po nějakých třinácti letech s Angels jsem zase začal toužit po tom zvukovém tsunami, které vytvářejí Swans, takže jsem je obnovil. A ano, v jistém smyslu jde o přijetí mého vnitřního démona, rozhodnutí, že je mou součástí a že s tím musím žít.
Koncerty Swans jsou živelné a připomínají skoro až rituál. Daří se vám podobnou atmosféru přenést i do studia při nahrávání?Spíš než k rituálu bych to možná přirovnal ke komediálnímu číslu. Ale studio, to je úplně jiný svět, který s tím koncertním nemá moc společného. To, že na pásek zaznamenáš nějaký výkon, je jenom začátek – máš k dispozici spoustu prostředků. Rád na deskách vytvářím kousky filmů (a The Seer evidentně není jen kolekcí písní, ale uceleným albem, takže posluchači můžou zakusit zážitek z dlouhého kusu filmu). Jsou to zcela odlišné způsoby práce. Nahrávání může být otravné a zdlouhavé, zatímco naživo je to prostě otázka života a smrti teď a tady. Což má samozřejmě taky svoje klady.
Titulní skladba alba The Seer trvá přes půl hodiny. Plánovali jste ji od začátku takhle dlouhou, nebo vznikla improvizací?Improvizace u nás vlastně moc nefunguje. Spíš následujeme zvuk, necháme se jím vést tam, kam směřuje on. Tahle konkrétní píseň se vyvinula při živém hraní, začalo to od rytmu a postupně dostala tvar, který má na desce. Pak jsem samozřejmě dotáčel další nástroje a prováděl s ní ještě jiné věci. A teď jsem zapomněl tvou otázku... Aha, dlouhá. Jo, je dlouhá. (smích)
Základním motivem především živých vystoupení Swans jsou nekonečné repetice. Inspirujete se třeba v avantgardní hudbě minimalistů, nebo je to pro vás přirozené?Myslím, že to jsou spíš vzpomínky na natírání domů. To je velmi repetitivní práce, ale nakonec dosáhneš cíle... (skoro smích) S tou repeticí nevím. Podle mě hudba sleduje určitou trajektorii, ale s každým akordem se neustále přetváří. Jde o nuance – jak zahrát akord, jeho jednotlivé tóny, jeho variace. Takže hudba se pořád mění. Kdyby byla stále stejná, byla by nudná – ale ona není. Neustále se vyvíjí, což při živém provedení vyžaduje nemalé fyzické odevzdání. Je to takové radostné utrpení.
Písně z The Seer jsou taky častěji instrumentální, což je oproti dřívějšku změna. Čím je způsobená?To rád slyším. Když jsem obnovil Swans, rozhodl jsem se následovat zvuk, kamkoli mě povede. A pokud se tam bude hodit můj vokál (nebo vokál někoho jiného), dáme tam vokál. Pokud ne, půjdeme prostě se zvukem. Někdy se mi zdá patřičné zpívat – pokud se tomu, co dělám s hlasem, dá říkat zpěv – jindy zpívá někdo jiný. Jako třeba členové skvělé kapely Low nebo Jarboe nebo krásná Karen O, která nádherně nazpívala jednu skladbu.
Což mě přivádí k otázce, co pro vás znamená ženský element v hudbě?Ženský element? Já o tom takhle nepřemýšlím. Rád mám se ženami sex... (pravděpodobně smích) Požádám o spolupráci kohokoli, kdo se pro ni hodí. Co se týče Karen (se kterou jsem mimochodem nikdy sex neměl), slyšel jsem pár jejích sólových prací a hluboce na mě zapůsobil její hlas. Je v něm určitý soucit, skoro až mateřskost, která přesně odpovídala obsahu a náladě skladby Song for a Warrior. Když jsem se ji pokoušel zazpívat já, znělo to naprosto špatně. Požádal jsem tedy Karen a dopadlo to skvěle.
Podle vás album The Seer vznikalo celých třicet let a kulminuje na něm všechna hudba, kterou jste v životě napsal. To je trochu silné tvrzení, můžete to víc vysvětlit?Během tří dekád v hudbě jsem se věnoval nejrůznějším hudebním náladám – nechci použít slovo žánr – a při práci na téhle desce jsem používal všechny možné rejstříky, kterých jsem během let postupně nabyl. Vlastně jsem nikdy ani nechtěl natáčet desky, které by pouze duplikovaly, jak zní kapela. Mě zajímá to, jak udělat z hudby film. Pokud bych se za třicet let nic nenaučil, byl bych mrtvý. A to všechno jsem vložil do téhle desky. Musím dodat, že s ohromnou pomocí svých přátel ze Swans a dalších, které jsem požádal o účast.
Během vystoupení Swans to vypadá, jako byste byl diktátor, který svoje spoluhráče utiskuje. Jak je to ve skutečnosti?Já jsem vlastně dirigent. Nechci se s nimi srovnávat, ale jsem kapelník, jako jím byl James Brown nebo třeba velmi diktátorská kapelnice Nina Simone. Když na pódiu slyším, že hudba se vyvíjí dobrým nebo špatným směrem, rozhodně chci ostatním sdělit svůj názor na to. A zároveň hnát věci do krajnosti. Ne že by mí spoluhráči dělali chyby, spíš chci ten proces usměrňovat.
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
