Rozhovory21. dubna  2017 v 14:57  

„Nebudu dávat rozhovory pro velké magazíny. Už na to se*u,“ říká Angel Olsen

Angel Olsen na desce My Woman - Foto:  Jagjaguwar

Angel Olsen na desce My WomanFoto:  Jagjaguwar

„Práce novinářů je objevit za hudbou příběh. Já ale nechci, aby posluchači znali všechny moje pohnutky. Je to prostě v hudbě.“ Takhle o svojí tvorbě mluví americká písničkářka Angel Olsen, jejíž výrazně autorská loňská deska My Woman obsadila přední místa v žebříčcích nejlepších alb roku. Angel Olsen, která neposlouchá současnou hudbu, a proto o sobě mluví jako o „strašném snobovi“, momentálně patří mezi nejvýraznější hlasy americké indie scény. Letošní evropské turné ji zastihne v nejlepší formě a vidět ji budeme moci i v Praze. 29. května zahraje ve smíchovské MeetFactory.

Angel Olsen jsme odchytli v přestávce po první části jejího severoamerického turné. V telefonním rozhovoru jsme se dostali k jejímu angažmá v dalších projektech, postoji ke komercializaci v hudebním průmyslu i vnímání aktuálního politického dění ve Spojených státech. Působila uvolněně, energicky a v momentě, kdy došla řeč na její dlouhé rozhovory pro velké hudební magazíny, i sympaticky nabroušeně. 

Jsi součástí projektu Our First 100 Days, kompilace, na které sto různých hudebníků vydává každý den po dobu prvních sta dní vlády Trumpovy administrativy jednu novou písničku. Proč pro tebe bylo důležité se k projektu připojit? 

Poprvé po velmi dlouhé době se spousta umělců i dalších lidí musí spolehnout sama na sebe, protože mnoho různých projektů přišlo kvůli novému prezidentovi o financování. Je otázka, jestli by člověk měl být politický, podle mě by umění mělo být odděleno od osobního politického přesvědčení. Věci se teď ale mění velice drasticky. Když naše vláda odmítá financovat organizace podporující ženy a různé další komunity, aby se spojovaly a zlepšovaly naše prostředí, tak by lidé měli začít jednat sami. Tím nemyslím jenom umělce, ale lidi obecně. Přestat o tom jenom mluvit a instagramovat a začít posílat peníze těmto organizacím a dělat konkrétní věci. Takhle začal můj aktivismus. 

Čtěte také: Angel Olsen ví! A spěje vstříc světlým zítřkům

Nahrávku My Woman jsem vydala ve chvíli, kdy všichni mluvili o Hillary Clinton. Mysleli si proto, že jsem napsala politický text. Štvalo mě to, protože nemám ráda slovo feminismus. Myslím, že je zavádějící. Zároveň ale feministka jsem, věřím v ženy a věřím, že si zasloužíme rovná práva. Chtěla jsem jen napsat něco, co by se dotklo práv všech lidí, a ne jenom práv žen. Ale asi jsem si to způsobila sama tím, jaký název jsem pro album vybrala. Už jsem se s tím smířila, stejně nemám kontrolu nad tím, jak si to lidé budou vykládat. K projektu Our First 100 Days jsem se však skutečně chtěla přidat. Nemyslím si, že tato iniciativa skončí jenom skládáním písniček proti Trumpovi. 

Výtěžek z projektu jde na podporu různých organizací podporujících menšiny, ženy, imigranty nebo ekologické aktivisty. 

Ano, opravdu nebylo nad čím váhat. Vypadá to, jako bychom se vraceli zpátky do padesátých let, tedy před dobu, než jsme si vůbec nějaká práva vybojovali. Je to úplně směšná představa, že bychom se měli dostat zpátky do toho bodu. 

Zmínila jsi svůj song My Woman ze stejnojmenného alba, který je spolu s písní Sister delší než zbytek písniček na albu. Znamená to, že bys v budoucnu ráda více experimentovala s formou písniček? 

Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, že bych nahrála konceptuální desku, ale možná se to někdy stane. Bylo hodně zajímavé pozorovat, jakou změnu to udělalo, když jsem poprvé vydala synth song. Cítím se stále stejná, i když najednou hraju synth, ale samozřejmě jsem se změnila. Při psaní těchto dvou písní jsem věděla, co chci říct a nechala to plynout. Chtěla jsem, aby Woman byla epická. Nemyslím si, že by všechny songy na nahrávce měly být jako tyhle dva, protože by potom nevynikly.  

Jsi jako žena stále ještě konfrontována se škatulkami a stereotypy? 

Pravdou je, že každý jsme svým způsobem v nějaké škatulce a každý je stále kritizován a stereotypizován. Každý umělec je předurčen k tomu, aby se stal vlastní karikaturou. Neexistuje žádný způsob, jak to ovlivnit, a člověk kvůli tomu ani nemůže být naštvaný. Pro mě to bylo často docela otravné. OK, je mi líto, že už nejsem folková hudebnice, kterou jsem byla předtím. A je mi líto, ale nebudu country zpěvačkou, kterou jsem nikdy ani nebyla. Chápu ale, co pro lidi tyto škatulky znamenají. A já jim to nechci brát, pokud je to něco, co se jim líbí. To je ta největší zábava. Máš svůj záměr, který ti připadá hrozně kreativní a poetický, a pak to pustíš do světa a lidé vidí, co vidět chtějí. 

Čtěte také: Písničkářka Angel Olsen estetizuje samotu elektrickou kytarou

Rozhodla jsem se, že v budoucnu přestanu dávat třídenní rozhovory pro velké magazíny. Už na to se*u. Tři dny nestačí k tomu, aby vás novinář poznal a sepsal článek o vaší kariéře. Prostě nestačí. A taky na tom nezáleží. Nemělo by být podstatné to, co člověk řekne o svojí kariéře, všechno by to mělo být v hudbě. Problém ale je, že každý potřebuje nějaký příběh. Já sama neposlouchám hudbu kvůli příběhům. Hodně lidí ale ano. A to je prostě práce novinářů, objevit pro posluchače příběh. Na světě je hodně hloupých lidí, kteří potřebují popostrčit. Někdy jsem z toho dost frustrovaná a nechápu, proč by někdo měl znát všechny moje pohnutky. Prostě jsem to tak udělala. A v těch písničkách to všechno je.  

Angel Olsen - Foto:  NRK P3,  CC BY-NC-SA 2.0

Angel OlsenFoto:  NRK P3, CC BY-NC-SA 2.0

Co je pro tebe tedy v hudbě důležité, když ne příběhy? 

V hudbě jsou pro mě podstatné pocity. Jsem strašný snob a nemám ráda moc současné hudby. Nechci poslouchat, co zrovna poslouchají ostatní, radši si to objevím sama v ten správný moment. Myslím, že je to stejné, jako když se mi někdo snaží vnutit nějakou knihu. Já si ale nechci povídat o knize, nechápu, proč mi všichni říkají, že mám něco číst. Ráda objevuji věci sama a nepotřebuji, aby mi někdo říkal příběh. Pokud u toho něco cítím, tak to cítím.  

Jeden z tvých songů je na soundtracku seriálu The Man in the High Castle. Jak ses k tomu dostala? Máš ráda sci-fi seriály? 

Ten seriál dělá parta umělců, které znám. Já jsem ho ale začala sledovat ještě předtím, než mě požádali o písničku, což je docela legrační. Ten seriál je o tom, jak by to asi vypadalo, kdyby nacisté vyhráli druhou světovou válku. Je to hodně intenzivní podívaná, protože se člověk dívá na svět, který ovládají nacisti. A je to šílené, ale je to teď hodně aktuální téma v souvislosti s tím, co všechno se momentálně děje ve světě. Ten seriál mám hodně ráda, protože se vztahuje ke všem věcem, které by se možná mohly stát. A také je to sci-fi. Zároveň je to hodně náročné na sledování, protože jsou v některých epizodách třeba malé děti, které hajlují. Může to být těžké pro lidi a rodiny, které tohle v minulosti zažili. Ale je to dost návykový seriál. Takže jsem doma o Vánocích vytvořila za dva dny nahrávku, poslala jim ji a bylo to. 

Vypadá to, že si velice pečlivě vybíráš, v jakých projektech se budeš angažovat. Odmítlas prodat jeden svůj song za 100 000 dolarů do reklamy na auto. Jak se stavíš ke komerčním nabídkám? 

Nechci říct, že by tohle lidé neměli dělat, jenom si teď osobně spíš víc vybírám. Nemyslím si, že nahrávání sama sebe vždycky zaplatí složenky. Jen tě to nechává jít dál. Ale když zpomalíš a čekáš, až ti přijdou honoráře z prodeje desky, a žiješ svůj život, tak ti neustále hoří půda pod nohama, takže nesmíš ustat, ale musíš pokračovat v práci. To je moje zkušenost. A upřímně nechápu, jak někteří umělci mohou žít v New Yorku a podobných městech. To je podle mě hrozná ztráta času, žít na tak drahém místě, když tam potom stejně nikdy nejsi a neustále cestuješ. 

Ale neodsuzuju umělce, kteří dělají písničky do reklam. Obzvlášť ne teď – mám spoustu přátel, kteří mají děti. Je to velice zvláštní životní styl. Někteří občas napíšou song pro nějakou popovou hvězdu. Nicméně to nedělá každý. Neříkám, že jsem na mizině, ale lidi mají divné představy o výši honorářů lidí z hudebního průmyslu. Jistě, vydělává se tam dost, jenom se to různí v závislosti na labelu, zkušenosti a situaci. Ale s tímto konkrétním rozhodnutím to nebylo ani tak o penězích, jako spíš o tom, že jsem byla na počátku svojí kariéry a říkala si: chci se opravdu prosadit přes nějakou korporaci na své první nahrávce? Vypadalo to jako špatný tah. Takže ano, vybírám si pečlivě.  

Co bys poradila mladým umělcům a hudebníkům do začátku? 

Zpočátku jsem taky pracovala v kavárně a žila od výplaty k výplatě. Za den jsem toho opravdu moc nesnědla, kromě jídla z kavárny. Mladá holka, co se zkouší prosadit. Byla to hrozně divná doba, neměla jsem absolutně nic. Ani počítač, nebyla jsem na internetu, vystupovala jsem pouze naživo a neustále zkoušela a vystupovala před lidmi, a i když jsem byla na šichtě a měla přestávku, tak jsem si našla čas na psaní textů. To až teď si namlouvám, že na psaní textů nemám čas. Tehdy se toho moc nedělo, nikdo moji hudbu neznal, ale byla to inspirativní doba. Prostě jsem to ze sebe potřebovala dostat ven, sednout si a psát. Může se to zdát jako něco naprosto zřejmého, dostat se do tvůčího procesu, sedět a psát, ale je to strašně důležité. Jinak je to jenom něco ve tvé hlavě, co se někdy zdá, jako by to ani neexistovalo. Kdo chce dělat hudbu, by prostě měl hrát co nejvíc a nepokoušet se hned dobýt velký svět. Musí hrát před lidmi, zvyknout si na ten pocit a naučit se intuitivně cítit, co funguje a co ne, a umět jít zpět, opravit chyby, poučit se z nich. V Chicagu jsem pět let neustále hrála před lidmi, někdy i velmi málo lidmi. Právě tohle ti může dát hodně nadhledu, díky kterému můžeš zvládnout být opravdu sama se sebou. 

Pořad: On Air  |  Stanice: ČRo Radio Wave
Čas vysílání: pondělí-pátek 8:00-18:00 a 19:00-20:00; víkend 8:00-12:00 + 14:00-18:00 + 19:00-20:00  
 

Nové články v rubrice

Sledujte nás

Anketa

 

Další nabídka

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace