„Nehledejme nadsamce, který nás zachrání,“ varují dokumentaristé Piussi a Janeček

„Pamatuju si Silvestr v roce 1992, kdy vládla na Václaváku těžce melancholická atmosféra. A mně přišlo, že tím skončil listopad 89, že se v tu chvíli něco zlomilo,“ vzpomíná Janeček na vznik samostatné České republiky. „Taky si myslím, že naší demokracii nadlouho zlomilo vaz, že tehdy nebylo referendum. Na co jiného se lidí chcete ptát než na to, kde chtějí žít? Já jsem byl jednoznačně proti rozdělení.“

Ani Piussi si nevzpomíná, že by znala někoho, kdo by zánik Československa vítal. „Myslím, že to způsobili politici,“ říká. „Dnes už je to překonané, ale když jsem pracovala na filmu Krehká identita o slovenských nacionalistech nebo teď na filmu Český Alláh, tak jsem si uvědomila, jak moc malé národy jsme.“

Čtěte také

„Slovákům se jistou, i když v mnohém problematickou, identitu podařilo vytvořit. V Česku ale k ničemu takovému nedošlu. Naše identita byla postavena maximálně tak na materialismu – že budeme ekonomickým tygrem Evropy a budeme mít plná břicha a krásná auta,“ doplňuje ji Janeček. „Ideové kořeny Československa se vytratily a současná blbá nálada s tím možná souvisí.“

Zájem o aktuální a často kontroverzní témata způsobil, že oba režiséři bývají označováni za aktivistické tvůrce, přestože se za ně oni sami ani nepovažují. „Mně přijde samozřejmé, že se zajímám, co se děje v zemi, ve které žiju, a jaké zde panují problémy. Jsem asi homo politicus,“ zamýšlí se Piussi, která dokonce čelila kvůli svému dokumentu Nemoc třetí moci o slovenském soudnictví trestnímu stíhání.

Piussi i Janeček se fungováním systému zabývají nejen v profesním životě. Oba vnímají problémy, ve kterých se česká i slovenská demokracie ocitly. „Podmínkou demokracie je, že si lidé musí uvědomovat, jak systém funguje. A když si velká část z nich zvolí do čela nekompetentního magora, třeba jako v USA, tak to znamená, že si to neuvědomují. To, že lidem nevadí tak velké střety zájmů, jaké předvádějí někteří naši politici, ukazuje na selhání demokracie.“