„Některé matky chtějí dívky, jinde se s nimi chodí na potrat,“ říká Tereza Hendl, která se zabývá medicínskou etikou

8. únor 2017

„Mám dva syny a dalšího už nechci, chci holčičku, se kterou si budu rozumět.“ I takto mluví ženy, které podstupují umělé oplodnění a vybírají si, jaké pohlaví bude jejich dítě mít. V bohatých společnostech chtějí častěji dcery. V zemích, kde je mužům přisuzována větší hodnota, podstupují matky potraty, když se dozví, že čekají dceru. Motivací rodičů pro výběr dětí na základě pohlaví a bioetikou medicíny se zabývá filozofka českého původu Tereza Hendl, která působí na University of Sydney.

Terezo, čím se přesně ve výzkumu zabýváš?
Zajímá mě, co rodiče motivuje. Jaká jsou jejich očekávání a jak se do nich promítají stereotypní představy o mužství a ženství a o dětech vůbec, protože na světě existuje celá škála lidí a identit. Ne všichni se identifikují jako muži nebo ženy. Ne všichni se identifikují s pohlavím nebo genderovou identitou, která je jim přisouzena při narození. Spousta dětí je transgender a rodí se také děti s intersexuálními variacemi. Mě zajímá, co vede rodiče v celkem otevřených společnostech k selekci vlastních dětí.

A co je k tomu vede?
Dělala jsem rozhovory se ženami v Austrálii, které si vybíraly pohlaví svých dětí, nebo po tom alespoň toužily. Ozvaly se mi pouze ženy a ukázalo se, že je motivují zakořeněné stereotypy. Svěřily se mi, že touží po dcerách, každá z nich má několik synů. Touží po dítěti, se kterým by měly intenzivní a blízký vztah, a myslí si, že k tomu potřebují dceru. Věří, že se synem takový vztah mít nemohou. Přijde mi to jako hrozně problematická představa. Dopředu mají předpoklady a předsudky o tom, jaké jejich děti budou. Myslím si, že to limituje možnosti těchto dětí. Ptám se, jakým způsobem to omezuje syny, které ženy už mají. Zdá se, že nad nimi zlomily hůl na základě stereotypní představy o maskulinitě v patriarchálních společnostech.

Jaké stereotypní představy ti rodiče, tedy zejména matky, mají?
Mezi řádky vyplynulo, že od synů očekávají, že budou nezávislí, egocentričtí a budou si žít po svém. Nebudou mít zájem o blízký vztah s matkou nebo lidmi obecně. O dcerách ženy předpokládaly, že budou mít mnohem hlubší vztah k rodině. Budou schopné projevovat emoce. Očekávají, že by se jim dcery podobaly jen proto, že by byly také ženy. Věří, že by měly stejné zájmy nebo vlastnosti. Mluvily o tom, že dcery si s nimi budou rády povídat a budou chodit společně nakupovat. A jednou se vdají a budou mít děti a ty matky na té svatbě budou. Je to celá řada stereotypních předpokladů o ženství a mužství. Co když ale syn bude chtít intenzivní vztah se svojí matkou a s jinými lidmi? Je to sebenaplňující se proroctví. Pokud matka se synem vztah neočekává, tak ho nevyhledává a logicky ho nebude mít. A ne každá dcera je zaměřená na rodinu a chce se vdát a mít děti, ne všechny ženy jsou domácké. Vyplývala z toho představa velmi domestikované dívky, která bude vždy poblíž svých rodičů. Myslím si, že dnes už to tak není.

03793120.jpeg

Jaká další rizika při výběru pohlaví dítěte existují?
Umělé oplodnění je hormonálně složitá záležitost a myslím si, že je zdravotně více náročné, než nám tvrdí kliniky umělého oplodnění, které chtějí tyto služby prodat. Existuje také riziko pro děti a pro společnost. Děti mají rodiče, kteří mají poměrně vyhraněné představy o tom, jaké děti chtějí. A to značně omezuje jejich svobodu být kýmkoliv chtějí. Selekce pohlaví také posiluje genderové předsudky a binární genderové role, to je zase riziko pro společnost. Lidé by měli v demokratické společnosti mít svobodu nežít podle těchto kategorií.

A co demografické dopady?
Zaleží na konkrétních zemích. Globálně je situace velmi vážná, ve světové populaci chybí odhadem 130 milionů žen. V silně patriarchálních společnostech preferují mužské potomky. Nejvážnější situace je v Indii a Číně. V Číně se odhaduje, že chybí mezi 50–60 miliony žen, v Indii kolem 40 milionů. Jsou to děti, které byly zabity po narození nebo vyhladověny. V městských oblastech ženy podstupují selektivní potraty. Nejbohatší vrstvy mají přístup k umělému oplodnění. Ženy v těchto společnost jsou považovány za nedostatkové zboží, za potenciální matky a manželky. Neberou se jako autonomní bytosti, které mají právo rozhodovat o vlastním osudu. Někteří západní bioetici tvrdí, že by to pro ženy bylo dobré, pokud jich bude ve společnosti méně. Budou vzácnější. Problém je, že ženy nejsou komodity, aby byly vzácnější. Obvykle považujeme za problém, když je nějaká skupina obyvatel selektivně likvidována. Já bych si přála, abychom si to mysleli.

Děje se něco takového i v České republice? A je to legální?
Není to legální. Ale mluvila jsem mimo výzkum s několika přáteli, kteří podstoupili umělé oplodnění, a mnozí mi řekli, že se jich lékař nebo lékařka dotázali, zda si chtějí vybrat pohlaví. Formálně je to ilegální, ale neformálně lze zařídit leccos. Taková je situace i v Austrálii. Legální je vybírat ze zdravotních důvodů, kvůli dědičným chorobám. Některé participantky v Austrálii mi řekly, že si zařídily, aby to vypadalo, že jejich synové měli nějakou genetickou vadu, a pak si mohly bez problémů vybrat dcery. Pak k tomu dochází v zemích, kde jsou legální potraty na požádání. Podle krevních testů lze pohlaví zjistit. V USA byla snaha selektivní potraty omezit, ale byla vedena konzervativci, kteří chtěli ženám zamezit přístup k potratu jako takovému. Je to velmi problematická záležitost, právo na potrat patří k právům ženy, jinak žena nemá tělesnou autonomii, nemůže rozhodovat o svém životě. Spíše je potřeba dělat osvětu a mluvit o nebezpečnosti předsudků. Ty totiž omezují svobodu nás všech. Zároveň si ale myslím, že není žádný důvod, proč povolit nebo nabízet umělé oplodnění pro selekci pohlaví, protože to je praktika vytváření dětí, které budou zapadat do předem určených, velmi stereotypních genderových rolí. Myslím si, že je to velmi škodlivé.

autor: Petr Bouška
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.